Ve frontách na odbavení se během prvních několika let svobodného cestování odehrávala řada nezapomenutelných scének. Cestovatelé žvýkající ve tmě prosycené kouřem výfukových plynů řízek s chlebem závistivě pošilhávají po šťastlivcích, jejichž cestovka kdesi vyzískala autobus sice prastarý, nicméně mercedes. „Se vám to jede v medáku,“ ozývá se. „Ten náš autobus jezdil ještě před týdnem jako pojízdná prodejna. Dal jsem si tašku pod sedačku a teď mi všechno smrdí jako nahnilá mrkev.“
Přes podobné nářky znamenala těsně po revoluci možnost vycestovat kamkoliv do zahraničí doslova nepředstavitelný luxus. Ještě před pár měsíci se celé rodiny střídaly v nekonečných frontách před Čedokem, na jejichž konci je při notné dávce štěstí a trpělivosti čekal zájezd v hodnotě půlročního platu s názvem Mlhy nad holandskými mlýny. V porovnání s žebráním o výjezdní doložku a devizový příslib byla děravá karosa nebo mercedes s dvaceti centimetry místa na nohy zanedbatelnou záležitostí. Úřady vydávají cestovní pasy během čtyřiadvaceti hodin a potupné výslechy ze strany arogantních osmnáctiletých pohraničníků se samopalem se staly minulostí. Karta se obrátila a po letech slastného nicnedělání na neprodyšně zadrátovaných hranicích se teď potí celníci.
Stejně rychle, jako se naučili cestovat, se Češi naučili i cestování prodávat. Už v roce 1990 působilo na našem území na 6000 cestovních kanceláří a během devadesátých let jich dalších pět tisíc přibylo. První vlna porevolučních zájezdů se dělila na dva druhy. Jedním byly poznávací zájezdy typu: „Evropou za čtyři dny“, na kterých jsme se zcela v duchu devadesátých let snažili během co nejkratší doby poznat vše, co nám za posledních padesát let uteklo. V noci nás během nich budil hlas průvodce: „Tak jsme ve Švýcarsku, a když se podíváte vlevo, uvidíte světla města Sion.“ Další výpravy se zaměřily na Benátky, Vídeň, Mnichov a další autobusem dostupné metropole. Svatoštěpánský dóm nebo náměstí Svatého Marka si jejich účastníci mohli prohlédnout zblízka a ve dne, ale často se k nim vůbec nedostali. Pravým cílem těchto zájezdů byla totiž obchodní centra, nákupní třídy a zlatý hřeb všeho: tržnice. Po vídeňském Shopping City Süd se potulovali lidé s očima navrch hlavy, tlačící nákupní vozíky, které po dvou hodinách vraceli prázdné, a na tázavé pohledy prodavaček odpovídali krčením rameny. Co jsme koupili? Tady nichts, ještě nás čeká Mexiko Platz, kde se dá koupit tříkilové balení kávy, čínský tlačítkový telefon, limonády v plechovkách a prací prášek, který nejenže pere, ale také voní!
S příchodem letní sezony 1990 jsme se vydali objevovat další neprobádaná území. Cestovky stále vznikají po desítkách a z Německa se do rodné vlasti vrátil Václav Fischer. Jeho snaha nabídnout nám cestování na úrovni se ještě pár let bude míjet úspěchem, protože v knihkupectvích jdou na odbyt brožurky s lákavými názvy typu: Evropou s prázdnou kapsou. Karavany čoudících karos obsluze u velkých benzinových pump stále ještě signalizují, že se za chvíli přihrne čtyřicítka rozespalých Čechů, kteří si budou chtít zařídit ranní hygienu v jejich umývárně. Mezi destinacemi pořád ještě kraluje Bulharsko, ale láká nás spíš už italské Bibione, Španělsko s Costa Brava a Řecko s Olympskou riviérou.
O pár let později prvotní nadšení vyprchává. V roce 1997 krachuje cestovní kancelář Travela a ke vzrušujícím zážitkům z dovolených té doby patří i čekání na to, jestli se z nich vrátíme, nebo zůstaneme trčet na letišti. Citelné ochlazení je poznat i na našich hostitelích. Vždy rozesmátí Chorvaté si začínají stěžovat na české paštikáře a v rakouských obchodech vyměnili cedulky „Mluvíme česky“ za podstatně méně přívětivé „Češi, nekraďte!“. Naštěstí nám přispěchá na pomoc vznik nízkonákladových leteckých společností a s nimi i rapidní snižování cen dovolených. Zatímco v roce 1990 jsme na týden do Egypta létali za 25 tisíc, dnes nás to vyjde zhruba na polovinu. Navíc jsme zjistili, že chleba je přibližně stejně drahý všude ve světě a že čerstvá zelenina chutná lépe než polévky v pytlíku. Cestovní kanceláře sice ještě sem tam krachují, ale díky jejich povinnému pojištění se už nestává tak často, že byste si dovolenou nedobrovolně protáhli o čtrnáct dní. Zkrátka a dobře, v porovnání s dobou před dvaceti lety nás dnes na cestách čeká dobrodružství většinou jen tehdy, když se za ním vypravíme.
- 30. června 2009 22:47