Pátek 23. dubna 2021svátek má Vojtěch 11 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Názory

FISCHER: VIP trestná lavice. Možná se všichni chováme problematicky jako Prymula, ale lid má právo soudit

Bývalý ministr zdravotnictví a poradce předsedy vlády Roman Prymula (vpravo... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bývalý ministr zdravotnictví a poradce předsedy vlády Roman Prymula (vpravo... | foto: ČTK

Během zápasu s anglickým Leicesterem se VIP tribuna fotbalové Slavie ve vteřině změnila v trestnou lavici. To když se ukázalo, že v době, kdy fanoušci Slavie kvůli epidemiologickým opatřením nemohou na stadion a musí sledovat zápas u televize, na ní sedí poradce premiéra Prymula, europoslanec Vondra, hradní kancléř Mynář či ředitel České televize Dvořák.

Prymula, který ještě pár hodin předtím plédoval za tvrdý lockdown, mezitím už přišel o místo, ti ostatní se buď omluvili nebo vymluvili. Většinou s tím, že i sezení na tribuně během uzávěry „je součástí jejich práce“ (ředitel Dvořák) nebo že jim hned nedošlo, že by na VIP tribuně měli sedět spíše zdravotníci jako v USA při Super Bowlu (šéf klubu Tvrdík, europoslanec Vondra). To v celé souvislosti nelze chápat jinak než jako naplnění obecné morální představy o správném chování v době pandemie, kterou – jak se hezky ukázalo – všichni okamžitě dobře znají.

Proměna VIP v morální zločince je pozoruhodná událost. Dokládá relativitu měřítek veřejného oceňování, jež jsou vratká a neobyčejně pružná. Logika „ostatní nemůžou, ale my můžeme“ se přece netýká jen uzávěrových návštěv čehokoliv, je to pravidlo vyvolených obecně, prémie za vyvolenost. Proč bychom to měli teď chápat jinak? A nezpochybňuje se dnešní kritikou vůbec to, že je někdo VIP a někdo jen obyčejný fanda sedící někde v šesté řadě v rohu stadionu? Není za aférou VIP Slavie hlubší rozhořčení nad tím, že vůbec nějací „VIP lidé“ existují – a že logika VIP platila a bude platit, protože kastování existuje v každé společnosti?

Perverzní morální hra

VIP sedící na tribuně v Edenu byly převážně lidé, kteří za svou „vyvolenost“ vděčí veřejnému sektoru, lidové volbě, tedy systému zastupitelské demokracie. Své postavení velmi důležitých osob získali podílem na veřejné moci, ať už je to moc exekutivní, jako u Prymuly a Mynáře, nebo mediální, jako u šéfa ČT Dvořáka (jiný případ je třeba šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek, který byl na tribuně usazen díky penězům bohatých, o nichž píše a z jejichž touhy po sebezrcadlení roste vliv jeho časopisu).

Právě podíl na veřejné moci je tím, co přitahuje. Vliv a z něho plynoucí výhody a peníze ale přinášejí i povinnosti, totiž zvýšenou odpovědnost vůči veřejnosti, z níž vyplývají i morální hypernároky.

Touha lidu, který tuší, že morálně čistí hrdinové v reálném světě neexistují, si toto chybění kompenzuje tím, že nejvyšší požadavky čistoty kladou alespoň na lidi s veřejnou odpovědností, na ty, kteří dostali od lidu podíl na veřejné moci. Vzniká tak trochu perverzní morální hra, v níž sice většina VIP ví, že není s to naplnit, co se po nich žádá, přesto předstírají, že se o to poctivě snaží. Hra je zvrácená i z druhé strany. Většina lidí, žádajících po VIP morální supermanství, dobře ví, že by sami v této roli nemohli uspět, protože je to nemožné, přesto se tváří, že požadavek dokonalé čistoty naplnitelný je.

V době pandemie, charakterizované v Česku i tím, že se v masovém měřítku nedodržují regulace vlády, to má zajímavé konsekvence. Když se totiž pokusíme zrekonstruovat vlastní chování během pandemie (zkoušel jsem to třeba při výletu na běžky), snadno zjistíme, že pravidla vlády porušujeme vlastně permanentně, že se tedy často chováme jako vyvolení, kterých se opatření netýkají, a že jen stěží můžeme kritizovat VIP za jejich výlet na Slavii, když navíc na tribuně dodržovaly hygienická pravidla. Jenže je tu podstatný rozdíl: takto kritizující a chybující občané obvykle nemají žádnou veřejnou odpovědnost vyplývající z předaného podílu na moci.

Možná se opravdu často chováme stejně problematicky jako Prymula či Dvořák, ale na rozdíl od nich nemáme mocensky daný VIP status. Morální rozhořčení je potom prakticky vždy výrazem dvojí morálky. Na jedné straně projevem špatného svědomí, které chce za své potenciální selhání najít viníka někde jinde (v tomto smyslu je také zvrácené), na druhé straně je tu nárok veřejného ideálu, reálně nenaplnitelného, který je zdrojem veřejného odsouzení, a ten je vždy vztahem jednosměrným, což je zvrácené právě tak.

Suverén lid či veřejné mínění jsou v roli absolutního arbitra, který má právo soudit, jak se nakládá s propůjčenou mocí a co je v tomto vztahu (ne)přijatelné. Diskutovat ve sporných případech, jako to udělal Prymula, není dovoleno, je třeba se pokorně podřídit, jak to naopak provedl zkušený politik Vondra.

My a svědomí druhých

Morální rozhodování má dvě vrstvy: soukromou a veřejnou. V té soukromé je arbitrem svědomí, necítíme se kvůli něčemu dobře, jsme z toho nervózní, máme výčitky, stydíme se, nebo nám naopak není nic blbé. Veřejná vrstva umožňuje všechny tyto nepříjemnosti přenést na svědomí druhých, které jsme si přece, mimo jiné, za tímto účelem vybrali jako vyvolené.

Nikdo ale nechce a často ani neumí vystavovat vlastní svědomí tolika očím, proto se ve veřejné sféře více hraje na morální efekt, jakkoliv platí, že největší zbraní je upřímně vyjádřený stud, který je základem autentického morálního činu, tedy asi jediným místem, kdy je propojení soukromého a veřejného vlastně velmi žádoucí.

A tak se veřejně koná to, co se po VIP ideálně chce, nikoli to, za čím si veřejná osoba může stát sama za sebe. Nezapomenutelnou školou této hry na veřejnou morálku, v níž se svědomí pere s naplňováním veřejné role, je seriál Jistě, pane ministře, který je od počátku třeba chápat jako dokudrama, nikoli jako satiru.

Sednout si v době pandemie na tribunu VIP Slavie, kdyby někdo omylem poslal pozvánku, by asi nebylo v rozporu se svědomím skoro nikoho, protože, jak řečeno, tolikrát se porušují nařízení vlády, aniž si to lidé připouštějí a dělají si z toho hlavu. Sednout si tam v této situaci jako VIP, jako mocensky vyvolená osoba, to už chce jistou otrlost anebo velkou důvěru ve vlastní herecké schopnosti, důvěru v to, že tuhle hru na morálku zatraceně dobře umím.

Kdo se ale dívá na zmiňovaný britský seriál ví, že takhle to nefunguje. Věčnou hru na politické morální vítězství nelze nikdy úplně vyhrát. Vždy se bude hrát jen o to, kdo bude vypadat méně či více hloupě. Žebříček hloupých na VIP tribuně Slavie si už jistě každý sestaví sám.

Autor je publicista.

Mlynáři byli sexuální predátoři raného novověku, vypráví historik Čechura

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jak krutí byli soudci, drábové a panstvo? Co si sedlák mohl dovolit, a za co dostal oprátku? Proč bylo právo v praxi...

Kritika naší práce je zcela neoprávněná, neetické to není, říká headhunterka

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Hledá nejvhodnější kandidáty pro vrcholové pozice. Manažery, specialisty, odborníky. „Sama jsem byla kdysi lovená, ale...

Mohl bych napsat knihu. Droppova zpověď o penězích, kritice, covidu i Boratovi

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Fotbalem si vydělával v sedmi zemích. Zažil čekání na výplatu v Rusku, blahobyt v Turecku i kritiku v Česku. Třeba...