Oproti tomu Spojené království stojí osamoceno ve svém (zdánlivě) laissez faire přístupu, za což sklízí kritiku samozvaných epidemiologů na sociálních sítích a komentátorů v českých a jiných novinách. Vůči britské strategii můžeme leccos namítat, jedná se však o promyšlený plán založený na racionálním kalkulu.
Když bylo v lednu evidentní, že Čína se potýká s epidemií nebývalých rozměrů, vypracoval poradní tým britské vlády pod vedením sira Patricka Vallance krizový plán pro Spojené království. Můžou Briti reagovat stejně jako Čína, tj. zavřít miliony lidí v domácí karanténě, včetně těch bez jakýchkoli příznaků? Pochopitelně ne. Tím spíš, že epidemii vědci považují za dlouhodobou a sezonní, tj. pravděpodobně se s ní nepotýkáme poprvé a naposled.
  |
Každému, kdo zná nějakého Angličana, je jasné, jak absurdní je představa, že by se tito lidé dobrovolně na čtyři měsíce zavřeli ve svých domovech. Vallance a spol. se tedy rozhodli pro „zdržovací“ postup. Jeho úkolem je zavést radikální opatření až ve chvíli, kdy se bude epidemie blížit vrcholu, a zdravotnický systém tudíž bude nejzranitelnější. To s sebou navíc nese výhodu, že si mezitím britská společnost (snad) vytvoří hromadnou imunitu („herd immunity“), a viru tudíž bude schopna vzdorovat o to líp.
Když zemře méně než 20 tisíc Britů, bude to úspěch, říká vládní expert. Počet nakažených roste |
Zní to vcelku jasně a logicky. A od čeho jiného už máme politické vedení státu, než aby nepodlehlo panice a chovalo se racionálně ve chvílích nouze? „Je důležité si ujasnit, že toto není pouze obyčejná chřipka,“ vyjasnil hned zkraje premiér Boris Johnson. Avšak do doby, než bude nejhůř, je podle jeho vlády namístě opatrný, ale liberální přístup s důrazem na osobní hygienu a ohleduplnost ke svému okolí. Je to ostatně v harmonii s britskou povahou tradičně zjednodušovanou do sloganu „keep calm and carry on“, popř. nejnověji „keep calm and wash your hands“.
Panika je mocný nepřítel
Uvedený postup má ale přece jednu nevýhodu. Veřejné mínění. Jak známo, panika je mocný nepřítel, a každodenně přibývající čísla obětí po celém světě vytváří značný tlak. Z politického hlediska je tudíž rozhodně jednodušší dělat něco než – byť jen zdánlivě – nedělat nic. I Britové, zpočátku velmi konzistentní, tudíž již sáhli k prvním opatřením.
Nejvyšší fotbalová soutěž Premier League zrušila své celosvětově sledované zápasy, jakkoli sir Patrick od počátku tvrdil, že masová shromáždění jsou relativně málo riziková a jejich zrušení přinese zanedbatelný pozitivní efekt. Naproti tomu hospody, podle Vallance daleko rizikovější, zůstávají otevřené a každý večer se tradičně plní věrnými zákazníky. Jejich zavření totiž není tak mediálně vidět a nemělo by podobný PR efekt jako zavření velkých stadionů. Vedle toho Briti již avizovali, že v řádu týdnů přijde na řadu jedno z jejich „korunních“ opatření – takové, jaké opravdové pozitivní dopady mít má. Je jím dlouhodobá karanténa pro všechny občany nad 70 let – tu nejzranitelnější část populace.
O britském přístupu si můžeme myslet ledacos. Můžeme ho obdivovat. Můžeme kroutit hlavou nad podobným hazardem. Můžeme dokonce tvrdit, že premiér Johnson nakonec beztak couvne politickému tlaku a opatření, která zavádět nechtěl, přece jen vyhlásí. To všechno je možné.
Rozhodně ale Brity nemůžeme házet do jednoho pytle s Donaldem Trumpem, který koronavirus nejprve považoval za hoax Demokratické strany a následně se o překot vrhl na prachšpatně připravená radikální opatření; s „chřipkaři“, kteří situaci nemístně zlehčují a chovají se nezodpovědně k vlastnímu okolí; nebo dokonce s lidmi, kteří epidemii považují za globální spiknutí proti divadelnímu provozu.
