Díky dohodě se uvolní obchod se zbožím a zároveň se všechny země zavazují ke vzájemnému dodržování autorských práv. Podobné pokusy Západu z posledních let, třeba smlouva mezi EU a Kanadou či Jižní Koreou, ve srovnání s tím vypadají jako směšné maličkosti. Navíc tu krásně vyniká neschopnost a neochota Států pod vedením amerického prezidenta Donalda Trumpa uzavřít podobné dohody se zeměmi Pacifiku či Evropou.
Stala se ale komunistická Čína skutečně šampionem volného obchodu a tvrdým vymahačem dodržování pravidel fair play? Ne tak docela. Peking využívá „volného“ mezinárodního obchodu k prosazování svých cílů. Na tom by na první pohled nebylo nic špatného.
V devatenáctém století takhle postupovala Velká Británie, tehdy nazývaná dílnou světa, a později Spojené státy. Obě země přitom těžily ze svého rozvinutého průmyslu zaměřeného na export a volný obchod pro ně byl výhodný. A nakonec to prospělo i ostatním, protože volný mezinárodní obchod je přínosem pro všechny.
Tak proč by to teď nemohla dělat Čína, která se stala podle některých kritérií největší ekonomikou světa a průmyslovou velmocí? Jednoduše proto, že Čína není ve skutečnosti volnému obchodu příliš nakloněna. Její „volný“ má totiž „čínská specifika“ a jde z našeho pohledu zčásti o nálepku, která má Číně zajistit výhody na mezinárodní scéně.
Přístup na svůj trh Peking příliš uvolnit nechce, volný obchod se v jeho pojetí příliš netýká služeb, ve kterých není Čína příliš silná. Místo nyní na Západě obvyklého zavádění standardů kvality pro některé zboží jde Pekingu spíš o to, aby ostatní země nebránily ani pohybu výrobků pochybné kvality pocházejících z Číny.
Dobře to ukazuje i na začátku zmíněná dohoda označovaná zkratkou RCEP, kterou představitelé účastnických zemí podepsali v neděli ve vietnamské Hanoji. Jen omezeně se věnuje službám, netýká se vůbec pro mnohé země důležitého zemědělství, neřeší otevření některých sektorů čínské ekonomiky, a dokonce neřeší ani vzájemnou výměnu dat jednotlivých celních správ, a tedy problematizuje fungování celé dohody. Smlouva má ovšem významnou politickou roli.
Přesto má potenciál zvýšit vzájemný obchod mezi Čínou a zeměmi Asie a Pacifiku, podle mnoha komentátorů na úkor byznysu se Spojenými státy a hlavně s Evropou. Což například pro Českou republiku, která je významným vývozcem do Číny – i když nepřímo prostřednictvím subdodávek německým exportním podnikům – nevěstí nic dobrého.
Znamená to totiž postupné omezování českého exportu do Číny. Jenže když Evropa ani Spojené státy nenabídly zemím Asie a Pacifiku nic moc lepšího, co mají dělat, než se obrátit třebas i se skřípajícími zuby k Číně a doufat, že tím získají ekonomické výhody.
Snad to ještě změní nově zvolený americký prezident Joe Biden, až se příští rok ujme úřadu, a Evropa ho pak bude následovat. Čas na to má, než bude dohoda RCEP ratifikována. Bylo by to i v našem zájmu.
