Zajímavé je, že to vzal vážně asi pouze premiér Bohuslav Sobotka, který do Lán dorazil opravdu sám, zatímco Miloš Zeman měl na místě celou svoji tradiční poradenskou suitu: František Čuba, Marie Benešová, Jaroslav Hanák a Martin Nejedlý.
Co mají tito lidé – s výjimkou šéfa Svazu průmyslu – společného s eurem, se jeví jako záhadné. Sestava svědčí o tom, jak zoufalý nedostatek kompetentních a kvalifikovaných lidí kolem sebe prezident má.
A možná má nakonec pravdu kolega Luboš Palata z MF DNES, když tvrdí, že český prezident je už natolik zdiskreditovaná osoba, že jakékoli dobré věci může nakonec pouze prokázat medvědí službu.
Spousta lidí, kteří jsou pro přijetí eura, si totiž láme hlavu s tím, proč euro podporuje zrovna Zeman a jaký fígl, či přímo ďábelský plán se v tom může skrývat.
Premiér Bohuslav Sobotka kompetentní lidi má. Na Úřadu vlády sedí jeden z nejtalentovanějších mladých českých ekonomů a expert na tuto oblast Aleš Chmelař a vhled do celé problematiky má i Tomáš Prouza, státní tajemník pro evropské záležitosti. Bohužel si je premiér s sebou nevzal, protože si myslel, že se bude jednat v pěti lidech.
Guvernér Miroslav Singer přijel sám, koneckonců je dostatečně sebevědomý, svoje argumenty proti euru má srovnané a umí je, jak když bičem mrská.
Ministr financí Andrej Babiš si přivezl vládního zmocněnce pro zavedení eura a bývalého viceguvernéra ČNB Oldřicha Dědka a náměstka Jana Gregora.
Samotný osud Oldřicha Dědka je mimochodem historie vpravdě kafkovská. Na ministerstvu sedí dvanáct let jako voják na ztracené vartě a procházející ministři většinou až po dlouhé době a matně registrují jeho existenci. Přesto se pan Dědek nevzdává a prokazuje jakousi urputnost a odhodlanost ve státní službě pro tuto skoro „ztracenou cause“ setrvat, přestože by jistě pohodlně sehnal práci v soukromém sektoru.
Je to svým způsobem sympatické, protože státní úředník či státní expert to prostě bere tak, že Česká republika má povinnost euro „jednou“ přijmout, protože se k tomu zavázala v přístupových smlouvách. A správný státní úředník bere podepsané mezinárodní smlouvy vážně. Co ono „jednou“ znamená, je druhá věc.
...
Podle článku Marka Gilberta na Bloombergu se Evropská unie s Británií nakonec nějak konstruktivně dohodne, protože také nejsilnější Německo má co ztratit.
Spojené království představuje nesmírně důležitý exportní trh pro německé výrobky. Například dvacet procent v Německu vyrobených aut se prodá v Británii, v hodnotě 18 miliard eur. Pouze Spojené státy mají větší obchodní schodek s Německem než Británie. Kdyby Spojené království přestalo být součástí jednotného evropského trhu a přestalo sdílet společný regulatorní rámec, německá exportní mašinerie by dostala tvrdý úder.
Gilbert píše, že současné řecké drama snad EU dostatečně poučilo o tom, že kdyby obě strany včas učinily nějaké ústupky, nemusela se krize vůbec dostat do současného nepříjemného stadia.
Osvícený vlastní zájem (ekonomický i politický) by měl Němce přesvědčit o tom, aby hodili Cameronovi kost nebo tři, tak aby Británie mohla zůstat v EU.
Tyto „kosti“ ale asi budou předpokládat otevření evropských smluv, a to už v příštím roce, rok před volbami v Německu a Francii. Německo prý má sílu to v Evropě prosadit.
Autor je předsedou správní rady IPPS (Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011).
