17. února 2019 18:58 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

MACHALICKÁ: Rasismus v divadle. Jak hrát černocha, a nezačernit si tvář?

Blackface? Právník Cohn (Ondřej Pavelka) s černým ošetřovatelem Belizem (Filip... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Blackface? Právník Cohn (Ondřej Pavelka) s černým ošetřovatelem Belizem (Filip... | foto: Patrik Borecký

PRAHA Mladá režisérka Tereza Nvotová, mimochodem ta, jejíž filmový debut Špína přináší silnou a nekompromisní výpověď o tématu znásilnění, nařkla tvůrce inscenace Andělé v Americe, kterou uvádějí Městská divadla pražská, z rasismu. Podle ní se totiž dopustili nepřijatelného prohřešku, neboť Filipa Březinu, bílého představitele černého travestity Belizea, nabarvili a vytvořili mu skutečný „blackface“.

Nvotová je podle svých slov pohoršená právě proto, že hra pojednává o homofobii a rasismu. V USA by toto prý bylo považováno za vrcholně rasistické, a my jsme tudíž sto let za opicemi. Trochu jí přitom uniká, že tato témata tvoří jen jednu vrstvu Dočekalovy inscenace.

Jeho výklad minulosti svou ironií zajímavě komentuje dnešek – naděje i stesky z doby před koncem milénia nás už jenom baví. A je docela úsměvné potkat se v reálu s produktem dnešní hyperkorektnosti, která se pomalu rodila právě v 90. letech a v Kushnerově hře je přítomná v tehdejší kritice americké společnosti.

Z Nvotové odsudku lze jasně dovodit, že postava nesmí být takto explicitně pojednána, a když už nemá divadlo herce černého, má se příslušný představitel do jeho etnické příslušnosti vcítit a znázornit ji psychologicky, aby divák hned poznal, že je tím, kým má být. Otázka je, nakolik se tohle všechno dá autenticky zahrát, aby z toho nebyla fraška a trapná stylizace. A proč vlastně.

Není pravda, že v textu Kushnerovy hry je dost referencí o tom, že je Belize Afroameričan. Jeho černošství začíná být zřetelné, až když už jsme hluboko v ději. Důvěra v předvídavost diváka tu není namístě.

A onen „blackface“ není nic přehnaného. Divákovi se spíš zdá, že herec má na tváři make-up, který sedne k tomu, jak skvěle Březina výstředního a zároveň citově křehkého travestitu hraje.

Ve jménu svobody do pekel

Nepochybuji o tom, že v Americe je blackface citlivá záležitost, neboť souvisí s americkými dějinami a s otroctvím Afroameričanů. Skutečně se to může jevit jako urážlivá připomínka zábavných večerů, během nichž se napodobovaly hudba a tanec pracujících na jižanských plantážích, tzv. minstrel show. Kromě zpěvu se uváděly satirické scénky na adresu černochů, které představovali bílí, protože ti veřejně vystupovat nesměli. My jsme ale ve střední Evropě, černochy jsme nezotročovali, a i když je tu jistě dost hloupých rasistů, hledat je tam, kde nejsou, je jenom další přepjatost, které je kolem nás čím dál víc, brzo by se mohlo stát, že ve jménu svobody o ni přijdeme. Nemusíme snad všechny přemrštěnosti, kterými Amerika zásobuje svět, přejímat. I když je část evropské populace chytlavá a má pořád potřebu za někoho hystericky bojovat. Hlavně aby tito bojovníci byli hodně vidět a slyšet. Proč jen to tak připomíná marxisty, kteří pořád bojovali za lid a dělnickou třídu, ale v zásadě jim obojí bylo ukradené?

S tím, že bělošský herec nesmí být vnějškově upraven pro roli černocha, se ale nutně otevírají další otázky. Budeme se muset vzdát řady her, u nichž takový úkol náznakem ani psychologií nelze zvládnout – a těchto kusů je docela dost, třeba muzikálová dramatizace Bradfordovy knihy Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti. Shakespearův Othello je trochu jiná záležitost. Hrává se o rasismu, xenofobii, jinakosti. A také o divokém temperamentu, silných, přímočarých emocích, které Shakespeare přisoudil černému Maurovi. Ale realistická inscenační tradice doma i ve světě velela tvář představitele Maura začerňovat. Třeba v Národním divadle v 90. letech Boris Rösner a před ním Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, všichni byli natřeni načerno. Byli tedy herci i režiséři těchto inscenací rasisté? Kdyby jim to někdo vytkl, nejspíš by jen zírali. Inu, zpátečníci...

Ale třeba Jan Kačer a později vlámský režisér Luk Perceval nechali na Othellově tváři jen černé šmouhy, prostě tomu odpovídal styl jejich inscenací. Dnešní aktivisté by zřejmě oba hnali i za ty šmouhy. A pojďme dál, divadlo se bude muset vzdát využívání masek, které zná už od antiky. Roli hrbatého Quasimoda bude napříště smět hrát jen stejně handicapovaný umělec, jelikož podle této filozofie bude připevnění umělého hrbu urážkou všech postižených. A bude vůbec smět mladý herec zahrát starce, není to výsměch stáří? Že je to nesmysl a extrém? A nepovažovali jsme před pár lety dnešní požadavky feministek také za extrémní?

Možná by nebylo marné používat zase jednou zdravý rozum. Ovšem tato výzva je asi velice nekorektní.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz