Exprezident Václav Klaus slaví osmdesátiny. Poblahopřát na Hrad mu přišli Strach, Duka i Nečas |
Jako kandidát Občanského fóra (OF) se stal ve svých 48 letech ministrem financí v první polistopadové federální vládě Mariána Čalfy. Vstoupil do ní s jediným cílem: co nejrychleji přeměnit státem řízenou socialistickou ekonomiku na kapitalistický tržní model „bez přívlastků“.
Právní souvislosti Klausovy bleskové ekonomické transformace byly vedlejší. Prvně už při tzv. malé privatizaci v roce 1991, kdy možnosti zprivatizovat obchody či pohostinská zařízení využily i nejrůznější mafie. Pro Klause ale bylo hlavní za každou cenu nepřibrzdit.
Více Kožených
Ekonomové před právníky měli velký náskok i při velké privatizaci, již Klaus rozjel ještě před volbami 1992 už jako předseda ODS, pravicového segmentu, který se vydělil z OF. Velká privatizace probíhala třeba na základě privatizačních projektů, na jejichž realizaci půjčovaly tehdy ještě státní banky a přišly při tom o několik set miliard korun.
Hitem zejména první vlny velké privatizace byly kuponové knížky za 1000 Kčs, které si mohl s vlastnoručním podpisem Václava Klause koupit každý občan republiky. „Kuponovka“ se ale rozjížděla pomalu, a tak Klaus uvítal příchod Koženého, Tykače a dalších investičních privatizačních fondů, kteří za babku skupovali privatizační knížky, aby na tom posléze vydělali miliardy. „Potřebujeme více Kožených!“ hlásal tehdy Václav Klaus. Malá i velká privatizace proběhly bleskurychle, zbyla po nich ale pachuť korupčních skandálů.
Vraťme se nyní na přelom let 90/91, kdy Václav Klaus získal kontrolu nad OF a už jako předseda vyvedl většinu jeho členstva do nově ustavené ODS. S ní na jaře 1992 zvítězil jasně ve volbách v českých zemích a stal se premiérem české vlády. Po nezdařilém pokusu o česko-slovenské vyrovnání se dohodl s předsedou HZDS Vladimírem Mečiarem na rozdělení federace na dva samostatné státy, které proběhlo bezkonfliktně.
Václav Klaus ke kauze Vrbětice: Vláda a pseudoopozice zoufale hledaly jiného strašáka než covid |
Protože ve volbách propadlo Občanské hnutí, „středový“ to sirotek po OF, prezident Václav Havel přišel o svou hlavní politickou oporu. Klaus se tím stal jedničkou na českém politickém nebi.
Od léta 92 do voleb na jaře 1996 a pak ještě po nich do konce listopadu 1997 byl Václav Klaus předsedou dvou koaličních vlád. Postupně však koaliční loajalita vadla, když začala ekonomika zpomalovat a na světlo přicházely korupční aféry.
Ve volbách 1996 ještě zvítězila ODS, ale stačilo to jen na vytvoření menšinové vlády, která byla závislá na libovůli „pružného“ poslance Jozefa Wagnera. Sílící tlak na měnu, výtky Mezinárodního měnového fondu, které Klaus částečně zatajoval, a začínající rozklad v ODS, jenž vyvrcholil Šrejbrovou a dalšími sponzorskými aférami, způsobily v listopadu 1997 konec druhé Klausovy vlády.
Část straníků a sympatizantů ODS odešla do nově založené Rumlovy strany Unie svobody. Volební preference občanských demokratů se zřítily na devět procent a Klausův politický osud se zdál zpečetěn. Pomocí uměle vytvořeného mýtu o „sarajevském atentátu“ se nicméně ODS zázračně zmobilizovala a v předčasných volbách na jaře 1998 skončila druhá jen s nevelkým odstupem za ČSSD.
VIDEO: Nakažený Václav Klaus prokašlal svou poslední přednášku. Naštěstí byla online |
„Souboj titánů“, do té doby nesmiřitelných Miloše Zemana a Václava Klause, skončil jejich šokující dohodou na tzv. opoziční smlouvě. Menšinová Zemanova vláda ČSSD měla zaručeno, že se ji ODS nepokusí svrhnout, za což získal Klaus funkci předsedy sněmovny a mnoho dalších členů ODS významné pozice ve státě. Konkubinát rádoby opozice s vládní mocí ale podminoval sám princip fungování parlamentní demokracie a stal se příčinou její degenerace. Následky si neseme dodnes.
ODS na to doplatila prohrou v následující volbách a VK se na chvíli uklidil do ústraní. Na podzim už nekandidoval na předsedu strany a oznámil, že bude kandidovat v prezidentských volbách.
Dinosaurus chce zpět
Ano, stal se hlavou státu, a to na celých deset let. Ke kultivovanému Klausovu prezidentství, respektujícímu váhu politických stran v kontextu s výsledky voleb a celkem i ústavu a politické strany, bychom mohli být vlídní, kdyby nebylo několika okolností. Klausovým přispěním z prezidentské agendy téměř zmizelo téma havlovské obrany lidských práv. Jako premiér Klaus sice podával žádost o naše přijetí do Evropské unie, coby prezident ale naši aktivní účast v ní až sabotoval.
Velkou kaňkou se ale stala jeho amnestie, kterou vyhlásil před svým odchodem z Hradu na Nový rok a omilostnil jí i řadu korupčníků, kteří se do té doby skrývali mimo republiku. Pro nás starší je už jenom toto důvod, abychom jen těžko dali Václavu Klausovi hlas, pokud by se rozhodl kandidovat v příštích prezidentských volbách.
Jistě má dosud své skalní příznivce, ale svým názorovým posunem ke krajní nacionalistické, až „lepenovské“ xenofobní pravici se čím dál tím víc vzdaluje současné době.
