Lidé na tu smutnou zprávu zareagovali v neděli asi nejlépe, jak mohli: civilně a důstojně. Vyšli si k místům v této zemi důležitým, zapálili na nich svíčku, postáli, kdo to umí, se pomodlil. Někteří si pak dali panáka.
Mnozí měli v očích slzy, ale hysterii skutečně nepropadl nikdo.
To by bylo absurdní i pro dramatika absurdity. Další dny se pak v počtu dostatečném chodili poklonit do sv. Anny prezidentovým ostatkům. Ale ani tady nikdo nelomil rukama a nedělal scény. Byl jsem tam také – a cítil jsem vedle dojetí pohnutí a vlastně také, ehm, radost.
Teď tedy má smutek na starosti stát. Ten je ale taky náš. Tak mu to přejme.
