Dobré je, že hájení české suverenity se přeneslo z omšelého hesla, často zneužívaného a často vysmívaného, do konkrétní roviny. Zazvonil budíček a ukázal, nakolik zdejší společnost a její elity neztratily vnímavost. Jako při hackerském útoku na nemocnici v Benešově v prosinci 2019. Skutečné škody nebyly extrémní, ale vybudily ostražitost vůči tomu, co by teprve nastat mohlo.
Rekonstrukce událostí kolem Vrbětic: agenti chtěli zničit munici do Bulharska, ale zřejmě selhal časový spínač |
Ke špatným věcem patří to, co stále zůstává nevysvětleno. Třeba zda zbrojní dodávka mířila před sedmi lety skutečně na Ukrajinu a tím provokovala ruské zpravodajce k zásahu. A stále ještě jsme neviděli „kouřící zbraň“. I když všechny indicie a nepřímé důkazy ukazují na účast ruské vojenské služby GRU, i když jsou známa skutečná jména údajných pachatelů, schází přímý důkaz – třeba v podobě fotografie, dokumentačního zápisu či svědectví –, který by potvrdil, že v říjnu 2014 byli opravdu pánové X či Y osobně v onom muničním skladu.
Co může zakrýt konsenzus
Po delší době zažívá česká společnost i její politické elity téměř konsenzus, což je v jádru dobře. Ale nezapomínejme, že rychle vybuzený a až přepjatý konsenzus – takový, který ve zvídavých či znepokojujících otázkách vidí podraz, ba pokus o kolaboraci s nepřítelem – má svá rizika. Třeba v tom, že se opírá o emoce, ještě než jsou shromážděna a zveřejněna důležitá fakta. A také se kloní k používání jednobarevných brýlí.
Nechme teď stranou konspirátory, kteří tvrdí, že vše nastražila CIA. Nechme stranou ty, které opravdu inspiruje Vladimir Putin coby vlajkonoš alternativy k upadajícímu Západu, diktatuře politické korektnosti a ztrátě pudu k přežití. Prostě ty, jimž se lidově říká „kremrole“. I bez jejich přispění je zřejmé, že salvy slov typu nepřítel či státní terorismus toho moc nevyřeší a celkový obraz situace spíše zkreslují.
Koronavirus
Sledovat další díly na iDNES.tvKdyž už jsme u státního terorismu, lze připomenout třeba toto. Roku 1985 Francie prováděla pokusné jaderné výbuchy na atolu Mururoa v Pacifiku. Organizace Greenpeace proti tomu chtěla protestovat s lodí Rainbow Warrior. A když loď kotvila v novozélandském Aucklandu, dva agenti francouzské tajné služby DGSE ji pomocí výbušniny potopili, přičemž zahynul portugalský fotograf Fernando Pereira.
Major Alain Mafart a kapitánka Dominique Prieurová měli smůlu. Nechali se chytit novozélandskými úřady a byli odsouzeni na 10 let. Po nátlaku Francie byli vydáni do francouzského vězení, aby tam odseděli zbytek trestu, ale již v roce 1988 byli na svobodě. Zkuste si za Nový Zéland dosadit Česko a za dva francouzské agenty příslušníky GRU. Najdete zásadní rozdíl?
Václav Klaus ke kauze Vrbětice: Vláda a pseudoopozice zoufale hledaly jiného strašáka než covid |
V září 1997, tři roky poté, co Izrael uzavřel mírovou dohodu s Jordánskem, se agenti Mosadu pokusili v Ammánu otrávit Chálida Mašála, tam sídlícího šéfa Hamásu. A opět. Nechali se chytit a za jejich propuštění musel Izrael dodat protijed (dopravil ho osobně ředitel Mosadu Dani Jatom). Dosaďte za Mašála dvojitého agenta Skripala a za Mosad ruskou GRU. Najdete zásadní rozdíl? Vlastně jen jeden. Muži z GRU se ani v Salisbury, ani ve Vrběticích nenechali chytit, natož s „kouřící zbraní“.
To samozřejmě není obhajoba GRU, natož jejích útoků na území jiných států. Je to jen jemné upozornění, že jisté kruhy i v zemích považovaných za demokratické a západní občas pracují drsnými metodami.
„Detaily“ Moskvu nezajímají
Ač to zní po „aféře Vrbětice“ (a dvou mrtvých civilistech z října 2014) cynicky, hlavní hrozba Ruska nespočívá v tom, že jeho agenti občas plní „úkoly zvláštního ražení“. Ruská hrozba je v jádru subtilnější, zato s mnohem většími ambicemi.
Cílem Putinovy dějinné mise, jak on ji chápe, je přetvořit mezinárodní bezpečnostní systém z doby po roce 1989. Systém, který v očích Putina dělá z Ruska stále podváděnou a ustupující oběť expanze Západu, zejména NATO. Nevěříte? Tak si položte vedle sebe mapy z let 1990 až 2021. Až do roku 2014 se území ve sféře vlivu Moskvy stále scvrkávalo, zatímco NATO expandovalo na jeho úkor. Teprve v roce 2014 Putin ten trend zvrátil anexí Krymu.
Problém je, že narativy Západu a Moskvy se míjejí. Pro Západ jsou kroky typu anexe Krymu či výbuchu ve Vrběticích agresí. Moskva je pokládá za akty sebeobrany vůči agresi Západu. Rusko nebude účinně jednat o „detailech“ typu Krymu či Vrbětic. Postupuje tak, jak už to vícekrát řekl Putin a asi nejvýstižněji jeho ministr zahraničí Lavrov na konferenci v Mnichově v únoru 2016: „Je to obráceně. Nejprve se musí znovu nastolit mezinárodní bezpečnostní řád a až potom může následovat řešení pro Ukrajinu.“
Rusko si připadá jako Robert Redford ve filmu Brubaker. Neustálá šikana ho dožene k útoku a pokřiku: „Jen trochu úcty!“ Lze to pochopit, a dokonce se o to i snažit. Ale jak projevit úctu vůči Rusku, aby to ono samo nevykládalo jako kapitulaci? To je kvadratura kruhu.