Poslední slovo Karla Olivy: SALVS REI PVBLICAE

Poslední slovo Karla Olivy: D’Hondt vs. kraje

To je obecně známo, zrovna tak jako skutečnost, že slovo „republika“ je odvozeno od latinského „res publica“, jehož přímý překlad je „veřejná věc“, jen v češtině (jakož i jinde) pod vlivem francouzštiny vypadlo to „s“ (a je třeba říci, že to nemá nic společného s Francouzskou revolucí, tato forma je ve francouzštině doložena už k r. 1520).

Uvedený (téměř) doslovný překlad „veřejná věc“ je sice poněkud nešťastný, neboť příliš připomíná „veřejný dům“, ale to je jen zanedbatelný nedostatek proti tomu, jak se dnešní porozumění slovu „republika“ odlišuje od antických dob. V antice bylo totiž spojení „res publica“ chápáno nikoliv jako nějaký systém státního zřízení, ale jako společenství občanů státu. Pokud my dnes v dějepise dělíme dějiny Říma na období království, republiky (tedy vlády volených představitelů lidu) a císařství, je to poněkud ahistorické: i v dobách císařství se termín „res publica“ při správě státních záležitostí běžně používal a plošně zanikl až pádem Západořímské říše. A půjdeme-li proti proudu času v českém prostředí, narazíme v r. 1663 na smíšeně latinskočesky skloňovanou „respubliku“ u Tomáše Pešiny z Čechorodu („rempubliku míti chtěli“ v díle Předchůdce Moravopisu), pak o necelých 30 let starší knihu Respvblica Bojema od Pavla Stránského ze Záp, jejíž titul bývá překládán „O státě českém“ (neboť popisu dějin českých zemí do r. 1620 by titul s „republikou“ v dnešním chápání asi příliš neslušel). Když nakonec dorazíme k latinsko-českým slovníkům 14. a 15. století, uvidíme, že překlad latinského „res publica“ ve středověku zněl „obecní dobré“ či „obecné dobré zemské“.

Zejména tyto nejstarší překlady ovšem naše zákonodárné sbory zřejmě pokládají za zastaralé a nepřípadné pro dnešní politické potřeby, a proto je důsledně ignorují. Naposledy v jednání o nouzovém stavu: poslanci jeho vyhlášení zablokovali, a když se jej nakonec díky zdravému rozumu hejtmanů přece jen v zájmu „obecního dobrého“ vyhlásit podařilo, dali senátoři obratem najevo, jak jsou natěšeni na to, až jej soudně napadnou pro podezření z nesouladu s ústavou. Zdraví či dokonce smrt občanů mají v očích našich zákonodárců prostě výrazně menší váhu než jejich politické či dokonce osobní ambice nebo (formální) dodržování základního zákona státu. Který ostatně je základním zákonem také jen formálně: už od té antiky totiž platí, co by přinejmenším všichni poslanci měli vědět, protože to mají metrovými písmeny vysázeno na průčelí budovy, v níž zasedají: SALVS REI PVBLICAE SVPREMA LEX ESTO. Nejvyšším zákonem budiž zabezpečení obecného dobra. Měli by k tomuto nápisu pozvednout oči pokaždé, když do budovy vstupují.