Švýcarsko se jako jediný evropský stát nebojí referend, svých vlastních voličů. Je-li toto kritériem demokracie, zaslouží si jedničku. Chystáte referendum v Irsku, Francii, Nizozemsku, nedej bože o euroústavě či o Lisabonské smlouvě? Pak propadáte děsu a předem chystáte výmluvy i strategii k „opravnému hlasování“.
Pouze Švýcaři své voliče respektují. Může to působit i bizarně. Jak to, že voliči schvalují volební právo žen (1971), jejich rovnoprávnost (1981) i členství země v OSN (2002)? Jenže stejní voliči schválili i liberální azylantskou i drogovou politiku a teď práci pro Rumuny a Bulhary.
V zemích jako Česko poslouží ojedinělé referendum jako stoka všech možných frustrací. Chceme referendum, volají odpůrci radaru v Brdech. Ale hlasovali by zároveň pro armádu švýcarského typu, kde se záložáci sami starají o svěřené zbraně? Švýcarský model je nepřenosný, neboť kultura referend se musí pěstovat dlouhodobě jako anglický trávník. Ale máme-li se učit demokracii, tak v mnohém ohledu spíše v Bernu než v Bruselu.
- 9. února 2009 8:37
