Rozhodli jsme se, že, aby bylo jasno, Kamberský bude odteď psát vždy obyčejným fontem a Weiss kurzívou |
Na odchodu z kanceláře jsem zaslechl útržek debaty dvou kolegů o tom zda by postava Antonína Rusnáka mohla vyrůst či příběh se odehrát kdekoli jinde. Kolegyně hovořila si v tom smyslu, že příběh Pout či taková zrůda jako Rusnák by v žádném jiném systému vyrůst nemohla: nikde jinde by ji systém nedal do rukou takovou moc; když by se projevily jeho obludné vlastnosti, pravidla platná v systému by to postřehla a toho člověka zastavila a odklonila. Takovou příležitost ničit životy by nikde jinde nedostal (ta formulace je spíš moje, zaslechl jsem opravdu jen zlomek).
Něco – mnoho – na tom skutečně je. Jinak by to koneckonců těžko u nás vypadalo tak, jak to na konci totáče vypadalo. Mám i pocit, že jedna z kapitolek Hayekovy Cesty do nevolnictví se jmenuje "Proč se ti nejhorší dostanou nahoru" nebo tak nějak.
Pustit se do rozpravy o filmu v hospodě... proč vlastně ne? Ale dávat své dojmy na web? Martin filmem žije, má větší přehled než leckterý český filmový "kritik", ale já zastydl někde u Viridiany, Markéty Lazarové a Ronji, dcery loupežníka.
V jiném ohledu – a naštěstí pro Pouta – kolegyně (nebo její moje karikatura) domnívám se pravdu nemá. Odporní a zavrženíhodní lidé, psychopati postrádající elementární ohledy, kteří mají nehoráznou moc nad ostatními a nezastaví se před ničením toho, co je druhým nejdražší, pokud se v tom rovnou nevyžívají – copak to, takhle obecně popsáno, není situace bezpočtu filmů či rovnou žánrů? A je to dobře, protože umění přece aspiruje na to být univerzální. Film přece nemá zachycovat holý systém. Film je větší, když zachytí lidi v tom systému, když zachytí to, jak je systém s tím, co se nachází v každém lidském nitru, spojený. Proto je dobře, když se skrz to společenské, co známe nebo čím se zaobíráme, ve filmu dostaneme k té ječící díře v člověku, která přehluší každý systém. Že Rusnák není sprostý jen estébácky, ale lidsky, že se nezhroutí jako estébácká zrůda, ale jako zrůda přesahující hranice. Kdyby tomu bylo jinak, tak by se na ten film vzato do důsledků nikdo, kdo komunismus nezažil nebo mu nerozumí, nemohl dívat.
"Můj" Antonín je zcela jiný. Ale, přesto mohu jen kopírovat Martinův nápěv. Už od obrozenců, přes Masaryka až po osmašedesátý a devětaosmdesátý trpíme "komplexem unikátnosti". Antonín je specifiká, leč přesto lidská konstanta, nikoli unikum.
KAŽDÝ zvrácený režim se udržuje tím, že dává obludnou moc lidem divným, zlým a hlubinně poškozeným. Taková byla podstata české normalizace, taková byla podstata válek v Jugoslávském prostoru, taková je podstata teokratického režimu v Íránu, přesně takhle fungoval baasistický Irák.
V tomhle jsou právě pro mě Pouta lepší než německé oskarové Životy těch druhých, s nimiž jdou díky shodným prvkům zápletky – nezáměrně, jak Ondřej vyvsvětlil – do střetu. Ze stejného důvodu budou mít i menší mezinárodní úspěch. Životy těch druhých udělaly pro pozdní totáč to, co Styronova Sofiina volba pro holokaust, potažmo pro problematiku psychóz. Poskytly srozumitelný výklad. Představte si, jaké by to bylo, kdybyste byli postaveni do takovéto situace, vyzývaly diváka/čtenáře. Úhledné, podané na příkladech srozumitelných pro lidi jiného světa. A pro mě odjakživa iritující. Ovšem člověk je závažností toho tématu jaksi vydírán, aby se nesnažil zformulovat, co je na tom špatně. Až když se vedle toho postaví příklad, jak to lze udělat jinak.
Takže pro mě nakonec tou nejvýraznější filmovou referencí Pout nejsou Životy těch druhých, ale Modrý samet. Když Rusnák při svých záchvatech dýchal do papírového pytlíku, nemohl jsem si nevzpomenout na Dennise Hoppera nasazujícího dýchací masku a čichajícího étér.
Přesně.
Dokonce tvrdím, že redukovat Pouta na "film o disentu a estébácích" a Tondu na zrůdu je chyba hraničící s blbostí. Zařadit Pouta mezi Kawasakiho růži a Tři sezony v pekle ukazuje hrubé, fundamentální nepochopení žánru, úplné minutí se s filmovým "sdělením" (proč je, hernajs šůviks, v češtině patos tak trapný?¨)
Tohle je možná i na blog Lidovek moc silná káva, to by asi patřilo do Analogonu.. ale já si to nedopustím. Jeden z klíčů k pochopení Antonína Rusnáka leží tady, v díle jeho otce. Tedy spíše bratra…
Scénárista zde mimo jiné píše: "Zatímco s ostatními jsem se mořil, jeho repliky mi v hlavě naskakovaly lehce, až jsem si někdy připadal, že píšu podle diktátu.(…) Z rodícího se textu ale vyskakoval někdo jiný. Možná ještě nebezpečnější, horší, zároveň ale tragičtější, kdo si text uzurpoval pro sebe, na nic se neptal. Nerozuměl jsem mu, jeho motivům taky moc ne. Nějak jsem ale věřil, že to, co ze mě do počítače padá je ve vztahu k němu nějakým způsobem pravdivé. (…) Lekal jsem se ho a toho, že mě jde tak lehce právě tenhle chlapík, jemuž se, troufám si říct, v ničem nepodobám nebo alespoň doufám."
Kdo zná Ondřejovu smířlivou, nekonfliktní povahu, a postaví si ji proti Antonínově agresi, začne si nevědomky skládat projekční obrázek sám…
Pro mne je právě tahle část Antonína Rusnáka nejděsivější.
Mohl to být Ondřej.
Moh´ sem to být já.
