Bylo to pro mě trochu jako zjevení, když jsem četla: „U domácího gramofonu jsem se například dlouho dojímal nad písničkou Závidím, ve které Naďa Urbánková zpívá : Studentu v sáčku lásku závidím….a jelikož jsme na devítiletce žádná menší saka nenosili, léta jsem si lámal hlavu s textařskou metaforou Jiřího Grossmanna , jež se v mé představivosti vztahovala na papírový pytlík, do kterého mi matka balila svačiny na velkou přestávku. A to věc je zlá, protože mi z toho pak na základní škole hodně uniklo“.
Po přečtení jsem zajásala, protože to stejné potkalo i mne.Celou dlouhou dobu jsem o tomtéž přemýšlela a styděla se o tom mluvit i se svou sečtělou a ve slohu sběhlou matkou.
Až se stalo, že jsem byla s maminkou na koncertě , psal se asi tak rok 1968 a mi bylo 16let. Dávali Mou vlast, dirigoval Václav Smetáček starší.. Frak mu vlál na všechny světové strany a já jsem na záhadu přišla.
Naklonila jsem se k matce, dnes už bohužel zesnulé/ dala bych jí přečíst Váš článek/ a zašeptala: „ Mami, na něco jsem přišla. Už vím, že student nebyl v pytlíku“. Maminka byla z toho vedle, o přestávce pochopila a moc se smála.
Kdyby Jiří Grossmann nepoužil zdrobnělinu, bylo by to jasné od samého počátku, určitě i Vám.Ale to bychom neměli o čem přemýšlet . A psát sloupky…Text písně by však byl velmi ochuzen.
- 28. srpna 2007 15:02
