Nové, dravé, vstřícné banky lákají čím dál víc klientů velkých finančních domů. Ty si dosud byly jisty samy sebou, od zákazníků žádaly vysoké poplatky i úroky a za vklady naopak platily velmi málo. Česká spořitelna, Komerční banka či ČSOB si užívaly v Evropě unikátní komfortní postavení, když dokázaly velmi dobře vydělávat na klasickém konzervativním bankovnictví bez výraznějšího rizika. Většinu zisků jim vynášel rozdíl mezi úroky z vkladů a úvěrů a poplatky.
Ty si mohly dovolit účtovat nikoliv proto, že by tady nebyla konkurence. Klienti jim poplatky dovolovali, protože se za výhodnějšími podmínkami aktivně nestěhovali. Nikdo je k tomu neprovokoval. Velké banky byly spokojeny se svými podíly na trhu i zisky a status quo jim vyhovoval. Rozdíly v kvalitě a ceně služeb tady byly, jako motivace na výměnu banky byly ale příliš malé.
Pak si pár menších bank otestovalo, že lidé už se otřepali ze série bankovních krachů z devadesátých let a nebojí se jít k neznámé značce s atraktivní nabídkou.
Svou roli jistě sehrává i silné pojištění vkladů (zaručeno je 90 procent úspor z částky do 2,5 milionu korun). Tradiční banky stojí před slušnou výzvou, před níž nemohou uhnout. A kromě vítaného souboje o zákazníka mají zahraniční vlastníci našich velkých bank další důvod k opatrnosti, aby z nich nedělali své pobočky a nepřímo je nepřipojovali do evropské bankovní unie. Klienti už vědí, že mohou utéct.
