První celovečerní film režiséra Slávka Horáka (*1975) se odehrává na jihomoravském venkově a vypráví příbeh obětavé zdravotní sestry Vlasty (Alena Mihulová), která nečekaně zjistí, že péči potřebuje i ona sama. K nelibosti svého rázovitého manžela (Bolek Polívka) se obrátí i na esoteričku a začne objevovat neznámé světy... Inspirací pro hlavní postavu byla režisérovi jeho matka, která pracovala jako domácí ošetřovatelka.
  |
Lidovky.cz: Léta se úspěšně živíte jako režisér reklam, proč jste se po tak dlouhé době rozhodl zkusit hraný film?
Reklama mi přestala stačit. Sice jsem natáčel jak v Praze, tak po celém světě a právě to cestování je u reklam velká zábava, ale už to pro mě prostě přestávalo být kreativní. Vytratila se ta fascinace, už to začínala být rutina. Chtěl jsem větší výzvu, poprat se s něčím, co víc otestuje moje schopnosti, možnosti a vůbec můj pohled na svět. Což se u reklamy moc netestuje.
Lidovky.cz: Měl jste pro svůj debut nějaký režijní vzor, nebo naopak příklad, kterému jste se chtěl vyhnout?
Miluju všechny Formanovy a Passerovy filmy z 60. let, třeba Lásky jedné plavovlásky, Intimní osvětlení, taky Menzelovy filmy z té doby. Ale pak už pro mě v české kinematografii kromě několika filmů Zdeňka Svěráka nebylo nic, co by mi bylo osobně, niterně blízké. U Formanových filmů jsem si mohl říct – Ano, přesně takhle bych to řekl, kdybych to uměl! Při natáčení svého filmu jsem se snažil, aby všichni ze štábu mysleli na to, že to nemá vypadat jako český film, čímž jsem myslel právě ty porevoluční narychlo slepované, nehluboké vyprávěnky...
Režisér Slávek Horák.
Lidovky.cz: Takže se nemusíme bát nějaké rychlokvaškové komedie?
Doufám, že ne.
Lidovky.cz: Ale o komedii půjde?
Ve filmu jsou scény, které jsou pro mě zábavnější než v leckteré čisté komedii, ale žánrově směřujeme spíš k tomu, čemu se v Čechách říká tragikomedie. Nebo ještě lépe k tomu, co se v angličtině označuje výrazem dramedy, tedy spojení dramatu a komedie. Je to drama zapuštěné do života, který ale není jenom těžký. Na scénáři se pracovalo hodně dlouho, což samo o sobě nemusí nic znamenat, ale fakt je, že ve výsledku na něj všichni reagovali velmi dobře. Jak zástupci Státního fondu kinematografie, tak lidé z České televize, dokonce ho ocenila Filmová nadace. A všichni se shodli na tom, že je na něm znát dlouhá soustředěná práce i určitá poučenost scenáristickým řemeslem. Přestože je to můj první scénář. Mě to vždycky táhlo k psaní, i na FAMU jsem šel kromě režie taky na scenáristiku, přestože jsem ji nakonec nestudoval, protože jsem měl pocit, že to nebudu stíhat.
Slávek Horák (*1975)Zlínský rodák absolvoval po gymnáziu Filmovou školu Zlín pod vedením prof. Jana Gogoly. Poté byl přijat na FAMU na katedry hraná režie a scenáristika a dramaturgie, kde studoval pod vedením Karla Smyczka a Jaromila Jireše. Už na škole za začal věnovat reklamním projektům a studium nedokončil. Jako asistent režie spolupracoval s Janem Svěrákem na filmu Kolja.  Režisér Slávek Horák. |
Lidovky.cz: Nestíhal jste nakonec ani tu režii, že? Ve vašem životopise jsem se dočetla, že jste „studium nedokončil kvůli pracovnímu vytížení při režírování reklamních spotů“...
Zjednodušeně řečeno mě vyhodili po prvním ročníku, protože jsem nestíhal dělat Postup práce a podobná cvičení. Tehdy jsem už jezdil po světě a točil reklamy, kde se lítalo vrtulníkem, a řídil jsem štáb čtyřiceti lidí. To mi přišlo zajímavější než Postup práce. Teď si občas říkám, že jsem to měl nějak skloubit, ale tehdy pro mě byla reklama větší školou. Když jsem přišel na FAMU, měl jsem už za sebou Filmovou školu ve Zlíně, což byla skvělá průprava. A prvák na FAMU už mi přišel jen jako opakování.
Lidovky.cz: Když jste se rozhodl, že chcete dělat filmařinu, o čem jste snil? O tom, že natočíte skvělý reklamní spot, nebo tam byl v pozadí i nějaký ten celovečerní film?
Já jsem se k filmu dostal poměrně pozdě, kolem sedmnácti let. Neměl jsem ani žádné filmové zázemí, pocházím z rodiny na malém městě, máma je zdravotní sestra, táta pracoval taky mimo film. A od začátku mě reklamy chytily, zdály se mi mnohem zajímavější než většina českých filmů té doby. Byla to pro mě větší výzva, zajímavější prostředí, bylo to paradoxně i víc filmařské. Celovečerní film jsem odsunoval do pozadí. Nechtěl bych vidět film, který bych natočil jako dvacátník. Nebo i třicátník. Vím, že by to byla povrchní věc. Co bych tak mohl ve dvaceti světu sdělit? Nebo i ve třiceti... Vlastně si to občas říkám i teď.
Alena Mihulová ve filmu Domácí péče.
Lidovky.cz: Film jste si nadělil ke čtyřicátinám. Byl to záměr? Říkal jste si, tak do 40 musím natočit hraný film?
To ne. Mě vlastně nic netlačilo. Je shoda okolností, že poslední den střihu byl přesně na moje 40. narozeniny.
Lidovky.cz: Dá se říci, že film je příběhem vašich rodičů?
Hlavní postava je charakterem moje máma, ale děj není konkrétně její příběh. Ona dělala zdravotní sestru pro domácí péči, měla spoustu historek, a je tam i ten kraj, a filmový manžel je do značné míry můj táta, dokonce spousta vtipů, o kterých si všichni myslí, že jsou Bolkovy, tak jsou mého táty. Ale příběh je kompletní fabulace, ty historky by samy nedržely pohromadě.
Lidovky.cz: A taky by se tam třeba jejich aktéři poznali, že?
To taky. Kolikrát jsme musel změnit jméno, protože se máma vyděsila, že „Valinka se v tom pozná“, nebo že „to Haničce nemůžeme udělat“. Ale všechny ty překážky, které musí překonávat hlavní hrdinka, jsou fiktivní, mojí mámě se naštěstí nestalo nic z věcí, které se dějí hlavní hrdince.
Lidovky.cz: A co esoterická část filmu, kdy se hlavní hrdinka se obrátí na léčitelku? Ta je také z vaší zkušenosti?
Ta přišla zase z druhé strany, od mojí bývalé přítelkyně, která se věnovala esoterice. Vlastně všechny hlavní motivy a postavy inspirovali lidé, které jsem dobře znal a žil s nimi. Jen jsem změnil jména a vehnal je do situací, ve kterých se musejí projevit, aby měl příběh „drive“. Co se týče esoteriky, ve filmu třeba figurují zakroucené lžičky, a ty jsou reálné. Nedělali je rekvizitáři, ale právě moje bývala přítelkyně, a udělala to přímo přede mnou. Když jsem to viděl poprvé, tak jsem hodně koukal... Není to jen tak, ta esoterická linka...
Bolek Polívka při natáčení filmu Domácí péče.
Lidovky.cz: A jaký je tedy váš názor na esoteriku?
Díky bývalé přítelkyni jsem na vlastní kůži zažil, že ve vzduchu je něco, co funguje. Samozřejmě neříkám, že jsou to věci, které vám svaří zlomenou nohu do dvou minut. Ale poznal jsem sám na sobě - jak jsem náchylný k různým stresům, které se potom fyzicky projevují - že „esotericky nadaný“ člověk to dokáže opravdu přiložením dlaní zklidnit během chvíle. Je to samozřejmě všechno na pomezí nějaké autosugesce, placebo efektu a skutečných věcí. Ale některé ty věci se skutečně fyzicky projevují, třeba ty horké dlaně opravdu fungují . Podobně je to s tím ohýbáním lžiček – při natáčení jsme měli obyčejnou sadu stejných kovových lžiček, které jsem zkoušel ohnout hrubou fyzickou silou, ale nedokázal jsem to ani z poloviny tak jako moje bývalá přítelkyně pomocí „energií“. Nechávám tomu otevřená vrátka...
Lidovky.cz: Do filmu se vám podařilo obsadit Bolka Polívku a Alenu Mihulovou...
To bylo skvělé, že to vyšlo. Já jsem si na začátku myslel, že by to mohla hrát autentická moravská neherečka, nebo i sama moje máma. Ale jsem rád, že to takhle dopadalo a mám tam skvělé herce. A opět považuju za velké štěstí, že všichni herci, kteří si scénář přečetli, hned souhlasili. I když mě neznali a nikdy o mě neslyšeli. Vždyť já jsem nenatočil ani žádný televizní středometrážní film nebo inscenaci, nic než reklamy. Pro Bolka je to poloha, ve které nehraje zas tak často, pro Alenu je to obrovský návrat na výsluní. Výborná je i Táňa Vilhelmová... Taky mě překvapilo, jak všichni hned porozuměli svým postavám. Vzal jsem Bolka s Alenou před natáčením k mým rodičům na Moravu, aby je poznali. Se scénářem v ruce jsem se jim snažil něco vysvětlovat, a Bolek když mě viděl, řekl jenom – Klid, hezky jsi to napsal, a my ti to s Alenkou hezky zahrajeme. Tím skončila veškerá příprava. Přitom hrají, jako by se připravovali rok. Myslím, že hodně pomohlo, že jsou oba z Moravy, Bolek z Vizovic, Alena z Brna, a znají charakter místních lidí i prostředí. Alena zná ty obětavé maminky, Bolek zase moravského chlapa, který je v jádru dobrý, ale schovává se za ty svoje fórky...
Lidovky.cz: Alena Mihulová je na tu roli poměrně mladá...
Nedávno slavila padesátku, ale v civilu vypadá mnohem mladší, téměř jak moje vrstevnice. Museli jsem ji hodně ostaršit, trochu jí zničit pleť a vlasy, obléct ji... Určitě jsme jí přidali aspoň deset let, aby na těch svých padesát opravdu vypadala. Až se bála, že teď už bude dostávat jen role „ženských z popelnice“, jak říkala. Ale myslím, že na premiéře si to vynahradí.
Slávek Horák si ve filmu také zahrál roli menší roli snoubence dcery hlavních aktérů.
Lidovky.cz: Vy jste do filmu do malé role obsadil i sám sebe, nestačila vám trojrole scenáristy, režiséra a producenta?
Já moravský kluk tam hraju Pražáka Roberta, který je nápadníkem jejich dcery. Myslel jsem si, že to bude jenom takový podpis, že se dvakrát postavím před kameru. Pak jsem zjistil, že jsem asi v pěti scénách, je to normální role. Byl to strašlivý zážitek. Stát proti Bolkovi Polívkovi, dívat se mu do očí a hrát s ním a proti němu, byla zdaleka nejtěžší část celé práce na filmu, z toho jsem měl opravdu největší nervy. A taky podle toho ty scény vypadají, ale naštěstí tam toho není zas tak moc.
Lidovky.cz: Váš film zaznamenal velký úspěch, když byl vybrán do hlavní soutěže karlovarského festivalu, co to pro vás znamená?
Z toho jsem úplně nadšený! Karel Och i Kryštof Mucha na film hrozně dobře reagovali, a pan Bartoška když to viděl, tak ho to prý dojalo, možná mu to bylo blízké potom, co si sám prošel těžkou nemocí. Je to pro mě velká pocta a zadostiučinění po tom dlouhém procesu natáčení, že se debut neznámého režiséra dostal do soutěže.
Lidovky.cz: Co chystáte dál?
Teď mám ještě spoustu starostí s uvedením filmu, takže nemám čas na nic tvůrčího a musím přiznat, že už mě to strašně chybí. Už se nemůžu dočkat, až se vrhnu na další scénář. Předpokládám, že v srpnu opadne humbuk po premiéře a mám už nějaké další nápady na psaní. Těším se, až si vypnu telefon a budu psát nový scénář.
Lidovky.cz: Takže budete pokračovat v hraném filmu?
Určitě. Zjistil jsem, že jediný způsob, jak poznat, jestli ve mně opravdu něco je, a jestli má moje práce smysl, je dělat ji. Bylo sice hezké, že jsem o tom dvacet let přemýšlel, ale teď za dvacet měsíců práce na filmu všechno nabralo jiný rozměr. A to bych chtěl prozkoumávat dál. Jsou to věci, které mě naplňují, nutí mě se vzdělávat, pracovat, otvírat si obzory.
