Včera se uzavřel 11. ročník Evropské divadelní ceny. Pořadatelé ovšem museli v programu improvizovat - neděle měla být kompletně věnována dílu německého režiséra Zadeka včetně diskuse s ním. Poté, co ohlásil, že se nedostaví, bylo třeba vše změnit, nepřijeli totiž ani ohlášení spolupracovníci a znalci jeho díla. Jediný, kdo se z naplánovaných diskutujících do Soluně dostavil, byla Zadekova dvorní herečka Angela Winkler, kterou české publikum zná z Ibsenova Rosmersholmu uvedeného před pár lety na festivalu německého divadla. Nic jiného jí totiž nezbylo vzhledem k tomu, že hrála hlavní ženskou roli ve včerejším závěrečném představení - Peeru Gyntovi.
Oficiální verze zní, že Zadek nemohl přijet, protože nemůže přerušit práci na inscenaci v Německu. Spekuluje se ovšem, že Zadeka příliš nenadchlo letošní rozdělení ceny pro dva tvůrce - dělí se o ni s kanadským hercem a režisérem Robertem Lepagem. Také jeho dopis prý byl spíš arogantní než omluvný. Nezabralo ani upozornění organizátorů, že bez osobní účasti na sympóziu nemůže obdržet ani finanční částku šedesát tisíci euro. Vzkázal, že je mu to jedno, a nezareagoval ani na další zdvořilou urgenci. Celá záležitost je poměrně trapná, i vzhledem k tomu, že loni vážně nemocný laureát Harold Pinter do Turína přijel. Navzdory značným zdravotním problémům a minimální pohyblivosti se účastnil všech akcí a sršel vtipem a ironií.
Sólo pro vizionáře z Quebeku
Místo Zadeka se tak hlavní hvězdou druhé části festivalu stal kanadský režisér Robert Lepage (nar. 1957), který rozhodně nepředváděl žádné kaprice, naopak - zajímavě a vstřícně hovořil o své práci. Pochází sice z Quebeku, ale v současné době mnohem víc tvoří v Evropě, jak sám komentoval - v Quebeku mu už dokonce propadlo i zdravotní pojištění. Lepage se proslavil už v polovině 80. let, když uvedl Dračí trilogii. Pro Soluň připravil fragmenty z několika svých děl, v nichž se představil jako režisér a herec se smyslem pro nevšední divadelnost.
Jeho poetika je zpravidla založena na jednoduchém, ale rafinovaném výtvarném nápadu, pomocí něhož vypovídá převážně o absurditách lidské existence. K vidění byla i část jeho Odvrácené strany měsíce, one man show líčící svět emocí smutného hrdiny, jenž se už léta marně snaží prorazit se svou vědeckou prací o vesmíru. V patnácti prodělal operaci mozkového nádoru a její následky jsou zřejmě příčinou odlišnosti: ve čtyřiceti je osamělý a fixovaný na matku. Pomoc bratra, s nímž se léta nestýká, jej doslova zbaví pozemské tíže. Film, v němž režisér experimentoval s digitální technologií (i další jeho snímky), uvidí diváci letošního karlovarského festivalu. Nicméně v Soluni Lepage nekompromisně prohlásil, že s filmem definitivně skončil, chce se věnovat výlučně divadlu a novým médiím.
Inscenace lotyšského režiséra Alvise Hermanise, který si z Řecka odváží Cenu nové divadelní reality, byly přijaty dost kontroverzně. Představení jeho autorského projektu Otcové se v sobotu setkalo s exaltovaným nadšením i znechucením - divadelní sál byl svědkem i mnoha odchodů. Projekt Otcové vznikl v curyšském Schauspielhausu a tři herci - synové - tu vyprávějí o svých otcích, aby se v ně v závěru sami proměnili.
Trojici tvoří Rus, Lotyš a Němec, což samozřejmě do hry vnáší politické konotace. Inscenace klade zajímavé otázky týkající se prolínání jevištní iluze a reality, psychologického herectví i brechtovského divadla, experimentuje s časem i formou. Její nedramatičnost až statičnost a někdy až monotónní opakování scén ale část diváků odradila.
