Zatímco se LP dávala v zákulisí dohromady, na pódiu se v doprovodu ředitelky Colours of Ostrava Zlaty Holušové objevil „ledový muž“ Wim Hof, obdržel jakousi cenu zvanou Gamechanger (na festivalu novinka), čemuž návštěvníci nažhavení na svoji oblíbenou zpěvačku dosti útrpně přihlíželi. Nicméně vydrželi i Hofův neumělý pokus o zpěv.
Ačkoli se z davu ozývaly výkřiky „LP, LP“, Hof si pro sebe ještě uzmul mikrofon a začal kázat svoje šarlatánské bludy například o tom, jak není potřeba lékařů a nemocnic, člověk si vždycky pomůže sám, ani vzdělání není potřeba. Lapidárně shrnuto, v podstatě všeho lze dosáhnout namáčením se do ledové vody. Nebýt to na hlavní scéně nejprestižnějšího českého festivalu v jeho hlavním hracím čase, snad by se člověk té stand up comedy i smál.
LP přes svůj skutečně asi nedobrý zdravotní stav odehrála sice krátké, nicméně intenzivní vystoupení. Od svých začátků zjevně vyrostla ze středněvěké rebelky v sebevědomou mainstreamovou hvězdu, která nabízí silné popové songy, výborný hlasový projev a citelné charisma. Když písně typu Lost On You, kterou samozřejmě její vystoupení vyvrcholilo, zahrají v kterémkoli rádiu, není třeba přepínat.
Když už byla řeč o Wimu Hofovi, ten měl už v poledne na svoji přednášku v rámci Meltingpotu „vyprodaný“ krytý sál Gong. A podobným pochybným (a bůhví, jestli ne nebezpečným) kazatelům vlastně patřil skoro celý den na téhle scéně, která by svými zvukovými parametry měla být využívána hlavně k náročnější hudbě, jako je tomu v jiné dny. Ale přednášky bizarních názvů „Jak si nebrat věci osobně a být šťastnější“ nebo „Jak najít klid ve světě chaosu“ zavádějí festival do podivných esoterických vod. Pamětníkovi chvil, kdy na témže pódiu přednášel například chvalně proslulý americký historik Timothy Snyder, je to přece jen trochu líto.
Ale zpět k hudbě. Už v podvečer na hlavním pódiu odehráli koncert Kings of Convenience, skvělé norské pop-folkové duo. Hlasy sezpívané tak, že každou chvíli nemohly nepřipomenout Simona & Garfunkela, hezky postavené doprovodné party dvou akustických kytar, samotné písničky spíš průměrné, ale příjemností protagonistů vlastně velice povýšené. Zařazení na hlavní scénu byl ale dramaturgický omyl, Kings of Convenience by to mnohem více slušelo právě v Gongu, anebo alespoň na menší scéně Drive, kam by na ně přišli opravdu jen ti, kteří je budou chtít poslouchat, a ne náhodní návštěvníci, kteří si u téhle křehké muziky zrovna potřebují silnými hlasy odvyprávět mnoho zajímavého ze svých životů.
Jak už je zvykem, část účinkujících měla hodně společného s exotickými hudebními kulturami. Podle popisu na webu Colours by od konžské kapely Lova Lova člověk čekal přinejmenším něco obdobného rituálu voodoo, ve skutečnosti šlo ale „jen“ o dobře našláplý afrobeat s rytmy 21. století, podaný nicméně zpěvákem, který dokáže skutečně uhranout nejen hlasem, ale i nepřehlédnutelnou osobností.
Exotiku lze ale nalézt i v Evropě, takoví estonští Puuluup ve večerních oblecích se smyčcem trápenými tradičními lyrami ze své země nečerpají jen z tamních hudebních kořenů, díky svému evidentnímu nadhledu vlastně tvoří současnou osobitou hudbu v neobvyklých aranžmá. Norští Wardruna na to jdou jinak, hrají také na bizarní nástroje, odvozené ale spíš od severských legend, a se smrtelně vážnou tváří předvádějí cosi jako skandinávský hudební rituál.
Jasnými instrumentálními králi pátečního večera byli americký hráč na steel kytaru Roosevelt Collier a jeho fantasticky šlapající kapela. Collier se od tradičního využití steel kytary, kdy se jí v chudších náboženských kongregacích nahrazovaly varhany, odpíchl k hudbě vysoko převyšující gospel - je v ní funky, rock, rhythm’n’blues, je v ní virtuozita, ale nikoli samospásná, zásadní je projev celé hudební mašiny, která šlape naprosto unikátně.
Z domácích pátečních účinkujících rozhodně stojí za zmínku Beata Hlavenková se svou Kapelou snů (pro tento případ mírně personálně proměněnou), která jako možná jediná přinesla do vítkovického areálu toho dne křehkost a poezii, ze slovenských zástupců elektronický hudebník FVLCRVM, který páteční program zakončoval na scéně Full Moon svým chytlavým, neagresivním tanečním popem.
