Na počátku příběhu se v roce 1983 sedmnáctiletá talentovaná dívka snaží opustit Frenštát pod Radhoštěm, kde žije s rodiči a sestrou, a prosadit se v Praze. Ke konci minisérie se za několik let domů vrací životem poučená mladá žena, jejíž pěvecký i životní partner zahynul při autonehodě, a šoubyznys jí ukázal světlé i poněkud temnější stránky. Ona sama se ale naučila znát svou hodnotu.
Iveta 1–3ČR 2022 Scénář a režie: Michal Samir Uvádí Voyo od 6. 5. |
Tvůrcem minisérie je Michal Samir (jeho celovečerním režijním debutem byl v roce 2014 snímek Hany), narozený právě v letech, v nichž se děj Ivety odehrává.
Podle jeho slov byl zásadní oporou pro scénář minisérie kontakt s rodinou Ivety Bartošové: „Velmi rychle jsme si uvědomili, že pokud chceme ten příběh odvyprávět, nezbude nám nic jiného než jít za Ivetinou rodinou a zkusit se s nimi dohodnout. Protože plně respektuji, že jde o něčí soukromí. Měl jsem pocit, že když s projektem nebude souhlasit syn Artur a nedovolí jej, tak se může celý zastavit. Druhý krok byla jeho teta Ivana, Ivetina sestra.“
Dlužno dodat, že přesně podle toho výsledek vypadá. Nejen Iveta, ale celá její rodina je vyvedena v příjemných barvách – i to, co není jednoznačně kladné, je alespoň dojemné. Tatík (Miroslav Hanuš) je trochu pruďas, ale své dcery miluje a jediné, oč mu jde, je, aby Ivetě nikdo neublížil. Sama titulní hrdinka (Anna Fialová) je důvěřivá bytost, která (jak v sérii zazní) je ochotna následovat toho, kdo se na ni usměje. Jejím osudem se stává Petr Sepéši (Vojtěch Vodochodský), s nímž se Iveta poprvé potkává na soutěži mladých talentů v Jihlavě. Posléze si pro ni Petr přijede jako rytíř na bílém koni a spolu se svým manažerem dosáhne toho, že se Iveta odstěhuje do jeho podnájmu v Praze a začne s ním natáčet.
Pokračování minisérie o Ivetě Bartošové zdarma. Získejte vouchery na Voyo |
Naivní dívenka jako protiúkol
Nikdo z rodiny Petra Sepéšiho zřejmě režisérovi neradil, díky tomu je také mladý zpěvák o dost zajímavější postava s temnými, i když pořád ještě jen letmo prokreslenými odstíny. Sepéši je v tomto pojetí vrcholně ambiciózní mladík, aspirující básník, ale také pozér a slaboch, který talentovanou a submisivní Ivetu vede k úspěchu, ale zároveň využívá. Posmutnělá a oddaně zamilovaná hrdinka si po většinu času říká o to, aby jí divák dal korunu, nakonec (těsně před Petrovou osudovou nehodou) však prohlédne a uvědomí si cenu svého talentu.
Pro členku Činohry Národního divadla Annu Fialovou je naivní dívenka v mýdlové bublině osmdesátkové popularity protiúkol, s nímž se nepotýká úplně lehce. A když ke konci dostane příležitost k charakternímu herectví, nejde to zase moc dohromady nejen se zavedeným obrázkem Ivety Bartošové (připusťme, že ten může být zkreslený), ale ani s tím, co se do té doby v sérii dělo.
Z osmdesátých let ukazuje Iveta jejich pitoreskní, lehce komickou a mírně oslizlou stránku, do hloubky se však v tomto ohledu nepouští. Naznačuje obecný pragmatismus zábavního průmyslu podtržený koloritem socialistického šoumenství – vůbec nejlepší pasáží minisérie je rekonstrukce vystoupení Sepéšiho a Barošové v televizním pořadu Sejdeme se Na výsluní.
Režisér si dal záležet na postavě pozdějšího partnera Ivety Bartošové Ladislava Štaidla, pro jehož roli skvěle vybral (a namaskoval) Ondřeje Brzobohatého. K přednostem minisérie vůbec patří kvalitní obsazení i menších rolí – například Jany Bouškové coby sbormistryně, která objeví Ivetin talent, nebo Jana Vondráčka jako Ivetina domácího.
Poněkud záhadné jsou v minisérii sporadicky rozprostřené pasáže, v nichž mladý odvedenec jménem Karel podléhá obsesi Ivetou. Snad má jít o náznak věcí příštích, znepokojivých a temných, k nimž se však série nejen nedostane, ale vzdává se i možnosti ukázat plastičtěji a bolavěji jejich kořeny.
