Nové album letošního držitele Grammy za loňský titul Past Present je protagonistovou poctou hudbě, před kterou žádný Američan neuteče a musí k ní najít, kladný nebo záporný, vztah. Dva přátelsky soupeřící pretendenti na trůn současného krále jazzové kytary, tedy John Scofield a Bill Frisell, k country přistupují pozitivně. Pro Frisella se stala už dávno součástí jeho uměleckého konceptu, pro Scofielda je nyní jedním z mnoha vstupů do hudebních stylů mimo základní jazzovou tvorbu.
Scofield svůj přístup ke country bere samozřejmě vážně, jinak by se takový projekt dělat nedal, ale při své povaze se v serióznosti rozhodně neutápí. Nadhled signalizuje už názvem alba: ten je totiž vtipnou variací na slavnou knihu Cormaka McCarthyho resp. úspěšný film bratří Coenů Tahle země není pro starý, v originále No Country for Old Men. A obsahem alba, který byl živým provedením ještě dotažen, ukázal, co všechno se dá s těmi většinou vlastně jednoduchými a často podle jednoho mustru stavěnými songy dělat.
Byly chvíle, kdy Scofield se svými partnery, z nichž sólově nejvyužívanějším byl fenomenální hammondkář, ale i vynikající akustický klavírista Larry Goldings, a pevnou rytmickou páteř držel bubeník Bill Stewart s šestasedmdesátiletým veteránem Stevem Swallowem s akustickou baskytarou, písničky vlastně jen odehráli jako pěkné instrumentálky, v nichž sóla pouze obkreslovala základní melodii. To byl případ hned úvodní My Fool George Jonese, ale třeba i Together Again Bucka Owense. Tedy jedné z countryovek, které kvarteto má pouze v koncertním repertoáru, na albu ji nenajdeme.
To je ostatně případ i písničky The Gambler od Kennyho Rogerse, jež byla zařazena na druhé místo programu, aby Scofieldovým fanouškům ukázala, že to, čeho jsou přítomni, nebude žádná kotlíkářská selanka. Ve skladbě totiž nastoupil model, který byl v programu asi nejčastější: kapela odehrála základní téma s melodickým sólem kytary, a pak přešla do jazzového tvoření v reálném čase, tedy do improvizací, jež se rytmicky zahušťovaly a harmonicky posouvaly. Sólisté, zejména tedy Scofield a Goldings, ale své si odehrál i se stoickým klidem jak Buddha sedící Swallow, uplatnili své hráčcké ambice a na konci písničky se opět všichni vrátili k výchozímu motivu. Neboli: vlastně standardní jazzová práce s hudebním tématem.
  |
Zajímavé byly žánrové posuny mezi skladbami. Například Just a Girl I Used to Know George Jonese dostala díky stavbě varhanního partu vysloveně gospelový nádech. Asi nejsilnějším zážitkem koncertu byla Jolene Dolly Partonové. Velmi známou písničku skutečně muzikanti rozebrali do posledního šroubku, aniž by ztratila svůj výrazný charakter. Hráli ji až s rockovým „ajfrem“. Skvělým dynamicky vystavěným klavírním sólem se tu blýskl Larry Goldings, jeho hra s napětím vygradovala takřka orgasmicky, a jeho výraz poté přejal do exponovaného sóla Scofield.
Některé skladby ovšem kvarteto pojalo zcela po svém už od samotné první noty, jako třeba klasiku Hanka Williamse I’m So Lonesome I Could Cry, která byla asi v obvyklém slova smyslu nejjazzovější položkou programu a zněla vlastně jako nějaký hardbopový standard. Právě tady si všichni muzikanti jaksi „postaru“ opravdu zahráli, což některým z nich vyvážilo okamžiky, kdy tito opravdoví mistři svých nástrojů skutečně jen precizně sloužili písni. Jako když Steve Swallow třeba v baladě Shanii Twainové You’re Still the One donekonečna omílal čtyřtónový kolovrátek - který ovšem po chvíli svým řízeně mimoharmonickým vpádem rozboural Scofield a po něm, s potutelným úsměvem, i Goldings.
Koncert vygradoval výbornou verzí Wildwood Flower, známého songu z tlustého zpěvníku The Carter Family. V jejím finále kvarteto ukázalo svoji skvělou komunikaci, kdy si jednotliví muzikanti vzájemně přehazovali motivy a odpovídali si na ně - připomínalo to rozhovor přátel v kavárně. Mezi nimiž ale má jeden - v tomto případě kytarista - hlavní slovo.
Nadšené ovace plného Sono Centra vyvolaly jen jediný, ale výživný přídavek: klasický sprituál Wayfaring Stranger uvedlo skvělé Goldingsovo klavírní intro, poté kapela vystavěla ostinátní figuru, do které Scofield funkově frázoval melodii a celá skladba dostala silně psychedelický charakter.
Je možná škoda, že pořadatelé Johnu Scofieldovi neřekli, která z písní jeho současného countryového repertoáru je u nás nejznámější - drtivá většina těch odehraných jsou sice žebříčkové hity, ovšem hity v USA. Zatímco Red River Valley, kterou v docela legrační podobě má Scofield na desce a na některých koncertech ji hrává, by si čeští posluchači, asi trochu ke kytaristově podivu, možná dokonce zanotovali: „Pod tou skálou, kde proud řeky syčí...“
