Snadno přitom zjistí třeba to, že Uljana Chomjuková, odvážná běloruská jaderná odbornice, již hraje Emily Watsonová, nikdy neexistovala, zatímco místopředseda rady ministrů Sovětského svazu Boris Ščerbina, pověřený politickým řešením krize, do nějž se převtělil Stellan Skarsgard (!), je postava velmi skutečná. Stejně jako Valerij Legasov (Jared Harris), jaderný vědec, jenž vedl vyšetřování, při odhadování následků havárie nešetřil pesimismem (a blížil se tak nejspíš drsné pravdě) a 27. dubna 1988, na druhé výročí neštěstí, se oběsil.
  |
Dramatický pohled na události v Černobylu. Nový seriál se představuje radioaktivní ukázkou |
Není úplně důležité, že některé z postav tvůrci složili z více předloh nebo si je domysleli a že podobně je tomu i s některými událostmi. Rozhodující je silný podnět k zamyšlení, který je zaštítěn nepochybnými skutečnostmi – a opět přitom není to nejpodstatnější, zda přímou příčinou exploze byla spíše lidská chyba, nebo technické selhání. To, co vybuchlo v Černobylu (a později ve Fukušimě v roce 2011), byla důvěra ve schopnost člověka bezpečně ovládat golema, jehož uvedl do chodu. Mohou to být jaderné elektrárny nebo úložiště jejich odpadu (opravdu si někdo troufne tvrdit, že k žádné jaderné katastrofě už jistě nedojde?). Technických „vychytávek“, které se mohou vymknout kontrole a dostat lidstvo do úzkých, je ale čím dál víc. Přesun našich životů do virtuálního prostoru může vypadat jako báječné dobrodružství, ale nebude se naše ochota svěřit se umělé inteligenci třeba už za pár let jevit hodně naivně? (Nebo spíš – nejeví se tak už nyní?)
Bez optimismu by to lidstvo daleko nedotáhlo, to je jisté. Poučení ze seriálu o Černobylu je nicméně takové, že v případě rozbíhajícího se průšvihu je všechno lepší než se tvářit, že je vše v pořádku. Někdo má na běh dějin větší vliv, jiný menší. Ale i ten se může rozhodnout, zda se bude snažit chránit, nebo zda se při výbuchu elektrárny bude zvědavě opalovat v její záři.
