Pro Realistické divadlo na Smíchově, později Labyrint, poprvé skládal muziku v roce 1979 k inscenaci hry Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem, kterou režíroval Luboš Pistorius. Inscenace vyznívající proti režimu se dočkala jen čtyř repríz a pak byla zakázána. Fischerová v tomto svém dramatickém debutu vytvořila fiktivní proces s Françoisem Villonem a pomocí něj rozehrála dobře čitelný konflikt umělce se společností.
  |
Cerhova hudba zněla ostře a naléhavě v souladu s tématem. S hravostí a vynalézavostí se pak chopil hudby k výtečné, vtipné i poučné inscenaci Stoppardových Travestií (1991, režie Karel Kříž) a v Realistickém divadle vzápětí přejmenovaném na Labyrint posléze zůstal až do jeho uzavření v roce 1997 a s ním také jeho soubor C&K Vocal, který zpíval v řadě dalších projektů.
Cerha byl autorem i několika větších prokomponovaných hudebně-dramatických celků. Šlo o vyhraněné autorské divadlo, kterému se také dobře dařilo v nově vybudované sklepní studiové scéně. První byla Dada opera Křeč mladosti, zdařilá a zčásti také zpívaná koláž z dadaistické poezie, Cerhova hudba výborně vystihla její nonsensové kouzlo.
Pak přišla rocková legenda o svatém Vojtěchovi Veslo a růže, kde spojil lyrické polohy s působivými sborovými chorály, následovaly Shakespearovy Sonety, postavené na zajímavém mísení žánrů. Úctyhodná byla i jeho scénická hudba k tetralogii antických dramat Pokořitelé Tróje, zejména pak zpívané pasáže chórů, které byly i zvukově nesmírně originální.
Všechny tyto inscenace režíroval Karel Kříž, ale Cerha v Labyrintu spolupracoval i s jinými režiséry, například s Jiřím Fréharem, kterému napsal jiskřivou hudbu ke Claudelově hříčce Próteus. Jirka v divadle fungoval jako hudební dramaturg a určitě ovlivňoval dramaturgicko-inscenační styl Labyrintu po celá 90. léta. Podílel se na řadě dalších inscenací, skládal pro Dětské studio a také organizoval tzv. Muzikantské středy a přiváděl do divadla výborné hudebníky z domácí scény. Tvorba Jiřího Cerhy pro divadlo byla vždy osobitá a na jeho krásný hlas, který na jevišti zněl vždy s velkým citem a potřebnou dramatičností, se nedá zapomenout.
