NEJ HITY: Hrách, prach, strach, práh. Co je to za píseň?

I tuhle broukačku si natočil na pásek a odložil. Až po měsíci se vrátil k výsledkům své práce za poslední čas – a objevil velmi silnou melodii. „Samotného mě překvapilo, jak dobrý nápěv to je. Jen refrén mi chyběl. Nešel už tak snadno jako sloka, musel jsem ho doslova vysedět. A dodnes, když někde hrají Holubí dům, tak tam slyším ostrý střih mezi slokou a refrénem – nedokážu se zbavit pocitu, že jde trochu o nastavovanou kaši. Ale zdá se, že si toho nikdo jiný nevšiml,“ říká Jaroslav Uhlíř, který si k písni složil vlastní, pracovní text: „Byl poměrně patetický, ale dnes už si z něho nepamatuji ani slovo.“

Napsat na hudbu ta správná slova měl pochopitelně Zdeněk Svěrák; v tu chvíli už bylo jasné, že píseň bude interpretovat Jiří Schelinger. „Věděl jsem, že si budu muset dát na slovech mimořádně záležet, abych Jardovi nezničil tu nesmírně krásnou a silnou melodii. A protože v písni je velmi mnoho dlouhých not, které bylo třeba naplnit dlouhými slabikami, všechno zrýmovat a nestvořit přitom blábol, bylo pro mě psaní slov k této písni jako křížovka. Nakonec vznikl velice náročný text – docela se divím, že si tuhle písničku lidi dodnes zpívají. Vždyť je ještě ke všemu plná archaismů – kdo třeba dneska ví, co to jsou cukrové homole?“ ptá se bývalý učitel češtiny, který do písně vtěsnal svůj stesk po dětství.

„Můj tatínek býval nejenom včelař, ale i holubář. Od malička jsem tak slýchal šum křídel, když se holubi slétali na hozenou pšenici a vířili prach našeho dvorku. To je zvuk mého dětství – proto je ten dům holubí,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.

„Zpívám ptákům a zvlášť holubům/ stával v údolí mém starý dům/ ptáků houf zalétal ke krovům / měl jsem rád holubích křídel šum,“ začíná první sloka dnes zlidovělé písně; hudebnímu skladateli se však text zpočátku příliš nelíbil. „Říkal jsem si, že není nic moc, ale že se uvidí,“ přiznává po letech Jaroslav Uhlíř. Dnes už má v otázce kvality jasno: „Je jednoduše geniální – zkuste otextovat píseň tak, aby se vám rýmovala všechna poslední slova v každé sloce! Kdyby někdo napsal, jsem z jiného těsta / přišel jsem z města / dlouhá byla cesta, bylo by to blbé i jako komedie! Ale Zdeněk našel slova hrách, prach, strach, práh. Jedním slovem úžasné!“

Teď ještě křehkou skladbu správně nazpívat. Trvalo to poměrně dlouho; hlavně ji nezkazit. „Pamatuji si, že jsme hodně hlídali, kdy může Schelinger zachraptět a kdy musí mít čistý hlas, až nám zvukař povídá:,Kluci, pro dnešek padla, zítra je taky den. Tohle vypadá na moc dobrou věc a není důvod ji uspěchat.‘ A opravdu jsme ji dotáčeli až další den,“ má dodnes v paměti Jaroslav Uhlíř.

Vyplatilo se. Singl muže s nezaměnitelným hlasem vyšel v roce 1973, druhou stranu plnila neméně zdařilá skladba René, já a Rudolf (ještě po více než třiceti letech s úspěchem zněla v jedné televizní reklamě). Vedle skladatele se skvělo jméno textaře: Emil Synek. Tak si říkával Zdeněk Svěrák v časech normalizačních, kdy nesměl publikovat; Emil byl jeho tatínek, Synková pak maminka za svobodna.

„Zaměstnanci Supraphonu samozřejmě věděli, že se jedná o mě, na Ochranném svazu autorském bylo vedle pseudonymu uvedeno i mé civilní jméno, ale podstatné bylo, že jim nikdo nemohl dokázat, že to vědí,“ usmívá se dnes pod vousy profesor cimrmanologie.

Z písně Holubí dům se stal největší hit v nedlouhé kariéře Jiřího Schelingera – a je jím i více než třicet let po zpěvákově tragické smrti. I když nelze říct, že by zvláštní vokál nedoučeného instalatéra ladil všem posluchačům. O tom ví své i skladatel Jaroslav Uhlíř: „Pouštěl jsem tuhle nahrávku krátce po jejím vzniku tetě a dostalo se mi odpovědi:,Jarko, je to hezká písnička, ale ten člověk strašně chraptí. To si nemohl předtím, než si stoupl k mikrofonu, odkašlat?‘“