Podlahovou krytinu – linoleum – si nechal patentovat britský továrník Frederic Walton, od roku 1883 ho vyráběl ve velkém. O věhlas linorytu se zasloužil rodák z Litoměřic, německý výtvarník Franz Cizek. Absolvent vídeňské uměleckoprůmyslové školy založil v roce 1897 výtvarnou školu pro děti a mládež. Nadchl je pro kouzlo obtisknutého obrazu a výsledky jejich prací vystavoval po celé Evropě i v zámoří. Díky jeho aktivitám se o linoryt začali zajímat profesionální výtvarníci i grafici. Pro některé to byl jen další z mnoha experimentů, jiní si ho vybrali jako hlavní techniku pro svou tvorbu.
„Na počátku 20. století lino používal například Vojtěch Preissig, který vytvořil sérii plakátů pro československý odboj, nebo Josef Čapek pro knižní ilustraci. Hodně zajímavá byla také nakladatelská edice Knihy dobrých autorů, která vycházela v letech 1905–1931. Autory linorytových obálek byl například František Kobliha nebo Josef Váchal,“ vysvětluje Radek Wohlmuth, který na aktuální výstavu vybral různorodý mix linorytů: od potištěných triček přes velkoformátové matrice až po grafické listy nebo knižní obálky.
Michal Cihlář, Pejsek, 10tibarevný linoryt, lino 34,6x39,5cm,2012
Od Cihláře až k dnešním studentům VŠUP Další vlna zájmu o linoryt v českém prostředí přišla počátkem 80. let, kdy začal tvořit Michal Cihlář. Pětapadesátiletý výtvarník se po revoluci proslavil jako autor vizuálního stylu pro pražskou zoo. Na výstavě v Hollaru však představuje zcela jiná témata: linoryt Secret moments na první pohled zobrazuje dva rozhádané psíky, při podrobnějším zkoumání však divák vidí zvířata přistižená in flagranti. Zvířecí motivy fascinují také Jana Vičara, absolventa pražské AVU, který používá linoryt jako hlavní techniku. Před sedmi lety vystavil v Galerii VŠUP sérii Psí hřbitov, předloni zabydlel prostory barokního Colloredo-Mansfeldského paláce příběhem o zneuznaném esesákovi. Na aktuální výstavě prezentuje Vičar téměř dvoumetrový obraz vyrytý do linolea nazvaný Lov. Dramatická scéna psa, který rdousí jelena, evokuje výjevy z nástěnných gobelínů kdesi v zámeckém interiéru. Vičarův vrstevník Pavel Piekar představuje zcela jiný typ drobnokresby linorytu. Piekar vystudoval sice stavební fakultu, avšak od 80. let vytváří hyperrealistické pohledy na městskou krajinu, kde pro člověka snad ani nezbývá místo.
Mnohem intimnější pohled na svět nabízí o generaci mladší Svetlana Fialová, která v roce 2010 promovala na AVU s dílem Nemilosrdná je moja izba v lete. Z obřích kusů linorytu vytvořila repliku svého pokoje, nyní představuje jen část: pestrobarevný koberec. „V roce 2010 jsem v Chebu představil výstavu On-lino, která prezentovala práce s linorytem v průběhu dvacátého století. Nyní jsem vybral jinou kolekci: jsou to díla, která vznikla v uplynulých pěti letech. Nikdy bymě nenapadlo, že linoryt zamíří za pár let prostřednictvím Magdaleny Rutové na internet. Vlastně se splnilo to, co jsem tehdy v nadsázce naznačoval. Lino bude online. Tato umělkyně používá ve své práci motiv QR kódu. Postupně buduje internetovou linobanku, kam nahrává svoje věci, a brzy přidá i další autory, kteří si oblíbili linoryt,“ vysvětluje Wohlmuth.
Samostatná část výstavy je věnovaná knižním obálkám studentů z ateliéru Juraje Horvátha z pražské UMPRUM. Podle Wohlmutha je současná generace mladých umělců již zřejmě jedna z posledních, která je schopná a ochotná přistoupit na autorskou tvorbu od začátku do konce. „U Horvátha si vymyslí příběh, vyrobí knižní vazbu, obálku, je to hlavně řemeslná práce, která je samozřejmě namáhavější než pár minut ve photoshopu,“ uzavírá kurátor.
Linoryt Now!kurátor Radek Wohlmuth, Galerie Hollar, do 19. 6. |
