Neděle 29. května 2022, svátek má Maxmilián, Maxim
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Poučná je každá jinakost, tvrdí překladatel a publicista Petr Komers

Šťastná náhoda přivedla Petra Komerse k exotickým jazykům. foto: REPRO LN

Petr Komers píše už deset let sloupky pro Orientaci, sobotní přílohu Lidových novin. Právě je sebral do knížky a proložil vlastními básněmi; titul Český jin a jang vyšel v Edici současné české poezie. A nejen to: Komers taky překládá, aktuálně nejvíc z vietnamštiny.
  15:00

V pražském Argu mu právě vyšel překlad vietnamského povídkáře Nguyena Huy Thiepa Když není král. „Na základě těch povídek vzniklo ve Vietnamu několik celovečerních filmů,“ říká.

Lidovky.cz: V novince jste promíchal jazykové sloupky s poezií. Proč jedno s druhým dohromady?
S nápadem vydat výběr z mých sloupků pro Orientaci přišel Marek Stašek, který edici řídí. Ten taky navrhl, abychom přidali něco navíc. Tak jsem vyštrachal pár básniček. Ty sloupky jsou občas dost hutné – a trochou poezie se alespoň zředily, odlehčily. Ostatně líp to zapadá i do koncepce celé edice, jak napovídá už její název: Edice současné české poezie.

Lidovky.cz: Ty verše jsou vesměs v řeči vázané. Věříte, že poezii dělá forma?
Nejde o víru, jen mě to tak víc baví. Jsou to čtyřverší – a taková sevřená forma člověka nutí vážit každé slovo. Je to výzva. Vede to k větší pokoře před slovy. Homér psal v hexametrech, Shakespeare básnil v sonetech. Myslíte, že by psali líp, kdyby psali volným veršem? Ani nemluvě o tom, že forma sama často inspiruje: například mě může napadnout rým, který posune celý obsah někam jinam. Proč si odříkat tuhle zábavu?

Lidovky.cz: Pokud by člověk hledal ve vašich verších inspirace, pak z jedné strany tu zní blues, z druhé experiment, kterému tady otvíral v šedesátých letech dveře Josef Hiršal...
Moc bych to nerozebíral, samozřejmě jsem za život leccos načetl, ale ta čtyřverší jsou jen momentální nápady všeho druhu. Spojuje je právě jen to, že jde o čtyři řádky. Jde o snůšku drobků za několik let, vznikalo to náhodně.

Lidovky.cz: Když píšete sloupky o jazyce, zmiňujete často z vlastní zkušenosti jazyky dost exotické jako starojavánštinu nebo vietnamštinu. Jak jste k nim dostal?
Stručně bych to nazval šťastnou náhodou. Chtěl jsem si druhdy zkusit nějaký exotický jazyk – a právě se namanula vietnamština. Nejdřív jsem netušil, že u ní nakonec zůstanu. Absolvoval jsem taky dva roky seminářů indonéštiny u Zorici Dubovské a ta mě pak poprosila, jestli bych nepřebásnil její doslovný překlad starojavánského eposu z jedenáctého století. Byla to krásná spolupráce, jenže v tomhle případě jsem na rozdíl od ní pracoval pouze s češtinou.

Lidovky.cz: Dá se v případě tak odlišných jazykových systémů, jako jsou čeština a vietnamština, mluvit vůbec o překladu? Není to spíš přibližné tlumočení, varianta?
Každý jazyk má jiné cesty, vlastně i o tom jsou ty moje jazykové sloupky. Samozřejmě že mezi vietnamštinou a češtinou zeje obrovská vzdálenost. Překládání literatury se ovšem nikdy neobejde bez tvůrčího přístupu. Alespoň pokud má i překlad vyznít jako literatura.

Lidovky.cz: Z vietnamštiny jste právě přeložil povídky Nguyena Huy Thiepa. Proč jste vybral právě jeho? O čem píše? A jak?
Jde o nejvýraznějšího vietnamského autora osmdesátých a devadesátých let, kdy se tamní literatura konečně mohla zbavit politického nánosu. On vynikl hlavně v povídkách, ty jsou však hodně pestré – a to snad odráží i ta knížka. Jsou v ní pohádkové příběhy z horské vesnice, syrové povídky z běžného života, lakonicky převyprávěná historická rodová sága i jiné věci. Rád bych věřil, že ta směs zapůsobí originálně a nezvykle inspirativně také na českého čtenáře. Ostatně na základě těch povídek vzniklo ve Vietnamu několik celovečerních filmů. To samo o Thiepově významu vypovídá dost.

Lidovky.cz: V češtině máme z vietnamské literatury k dispozici naprosté minimum. Není to trochu absurdní při vědomí toho, jak velká komunita Vietnamců u nás žije, jak jsou nám Vietnamci vlastně blízcí?
Na literární překlad se musí umět hlavně cílový jazyk. Není divu, že Vietnamci, kteří se učili česky, do češtiny nepřekládají. Naštěstí existuje pár těch, kteří překládají z češtiny do vietnamštiny. A kolik Čechů z toho mála, kteří umějí vietnamsky, je ochotno věnovat čas tak nevděčné, náročné a nelukrativní činnosti, jakou je literární překlad? Nehledě na to, že taková činnost předpokládá určitý cit pro filigránskou práci s jazykem – a to taky není samozřejmost. Nguyen Huy Thiep je teprve druhý současný vietnamský prozaik, jemuž u nás vychází samostatný svazek. Bohužel letos zemřel, tak už ho do ruky nedostane.

Lidovky.cz: Kdo byl ten první?
Tím prvním prozaikem byl Nguyen Dinh Thi, jehož román Rozbité břehy vyšel v roce 1989 v překladu Ivy Klinderové, ale to byla ještě válečná agitační próza. Pak tu máme ještě jeden román, nedávno jej přeložil Ondřej Slówik, totiž Klikaře od Vu Trong Phonga, ten však už vznikl v dávných koloniálních časech. Potom ještě pár povídkových antologií, a hlavně hromádku přeložené poezie, jenomže něco z toho ani nepochází z přímého překladu. Například převyprávěný epos Kieu převedl Gustav Francl z francouzštiny.

Lidovky.cz: Vy jste byl ve Vietnamu opakovaně jako průvodce. Jak vnímají Čechy tamější Vietnamci? Je to jiné než tady?
Když jsem do Vietnamu začal jezdit, nejdřív na studijní stáž, mělo tam ještě Československo velký zvuk. Starší generace cítily vděk za naši pomoc ve válce, statisíce lidí tu kdysi absolvovaly praxi či studovaly anebo tu alespoň měly někoho z rodiny. Dost možná jsme pro Vietnamce byli vůbec nejpopulárnější zemí. Jenže v té době se Česká republika k bývalým partnerským zemím otočila zády.

Prezidenta Václava Havla ani nenapadlo, jak důležitá by pro udržení našeho renomé mohla být obyčejná cesta do Hanoje. To si snad trochu uvědomili až Václav Klaus a Miloš Zeman, ale ani oni dostatečně nepochopili obrovský potenciál, který naše vztahy měly, řekl bych. Ten se promrhal. Mladší pokolení Vietnamců ví o České republice jen ve vzácných chvílích, když se nám daří ve fotbale. Tím to bohužel končí.

Lidovky.cz: Co je příznačné pro vietnamskou společnost, kulturu? Něco, na čem by se mohli Češi poučit?
Poučná je každá jinakost, pokud jsme ochotni se dát poučit. Cizí kulturu lze nejspíš pochopit jen v jejím vlastním kontextu. Těžko něco takového definovat pár větami. V posledním desetiletí se do Vietnamu podívaly tisíce Čechů a to zcela změnilo český pohled na Vietnamce. Věřím ale, že i četba takové literatury, jako jsou Thiepovy povídky, může podobnou cestu nahradit.

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách
Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách

Také jste radši, když si děti oblíbí hezkou českou písničku místo nějaké v angličtině? Pak se vám rozhodně bude líbit tahle rybičková písnička od...

Mohlo by vás zajímat