Pravdu má žena. Ridley Scott hledá ve filmu Poslední souboj MeToo ve středověku

Matt Damon a Ben Affleck si své role i napsali, scénář Posledního souboje stvořili spolu s filmařkou Nicole Holofcenerovou (podílela se třeba na Sexu ve městě nebo neověji na seriálu Orange Is the New Black). Vyšli přitom z knihy odborníka na středověkou literaturu Erika Jagera, který ve své knize z roku 2004 rozebral jeden z nejslavnějších soubojů ve francouzských dějinách. Před královským dvorem a za bohaté účasti dalšího publika se 27. listopadu 1386 utkali někdejší přátelé a pozdější rivalové Jean de Carrouges a Jacques Le Gris.

Šlo o hodně: souboj měl podle tradice, která už ale byla tou dobou téměř zapomenutá, vyjevit boží vůli a ukázat, kdo má pravdu v jinak nerozřešitelném soudním sporu. Jeho předmětem bylo znásilnění Carrougesovy manželky Marguerite, jehož se měl Le Gris dopustit v jejím domově, když byla téměř sama a bezelstně mu otevřela.

 Případ tím pádem neměl mnoho dalších svědků (nějaké ale asi přece, nicméně ti prý ani na mučidlech neoznačili Le Grise za pachatele). Případ vešel do dějin mimo jiné právě kvůli rozličným interpretacím toho, co se 18.ledna 1386 přihodilo a co bylo skutečným důvodem souboje. Le Gris tvrdil, že Carrouges vše narafičil kvůli finančnímu a mocenskému zisku, odmítal, že by na místě činu vůbec byl a ani na konci svých dnů se k provinění nepřiznal. Jejich utkání bylo také jedním z vůbec posledních takových soubojů, které se v Evropě konaly - odtud i název filmu, jehož režie se ujal ostřílený Ridley Scott.

Každý to vidí po svém

Snímek staví na principu proslaveném filmem Akiry Kurosawy Rashomon z roku 1950, tedy na postupném představení různých verzí znepokojivých událostí. Příběh přátelství a odcizení dvou rytířů, Le Grisova neblahého setkání s Marguerite a následného sporu je předveden nejprve z pohledu Carrougese, potom Le Grise a nakonec Marguerite. První dvě verze ukazují zejména rozdílné životní filozofie obou někdejších přátel. Konzervativní, králi oddaný Carrouges (Matt Damon) harcuje po evropských bojištích, a když je právě doma, důrazně obhajuje svou čest a svá rozličná práva. Znepřátelí si kvůli tomu i svého bezprostředního „nadřízeného“ hraběte Pierra d’Alençon (Ben Aflleck). Znásilnění své ženy chápe Carrouges především jako útok na sebe, jejž si za žádnou cenu nenechá líbit.

Rozmařilý hrabě Pierre d’Alençon je naopak blízkým kumpánem a důsledným zastáncem Jacqua Le Gris, liberálně orientovaného středověkého playboye. Společně pořádají bujaré párty, jejichž nezbytnou součástí jsou sexuální orgie. Le Gris (Adam Driver) dokáže zapůsobit na ženy svým šarmem a například i svou sečtělostí: při dřívějším setkání s Marguerite tuto mladou ženu okouzlí tím, že je schopen s ní konverzovat o obou světových knižních bestsellerech. Z jeho pohledu je jeho pozdější nevítaná návštěva u Marguerite aktem lásky.

Obě verze znesvářených panošů se ovšem ukážou jako trapně povrchní a omezené, když svůj pohled divákům předestře sama Marguerite (Jodie Comerová, známá například jako rozmarná vražedkyně Villanelle ze seriálu Na mušce). Teprve v její interpretaci je znásilnění opravdové, bolestné a nesmírně traumatizující. Ona je také jediná, kdo volá po skutečné spravedlnosti, kde by byl pravdivě označen zločin, pachatel i oběť.

Zažily jsme to všechny

Margueritin hrdinný boj (při neúspěchu by byla jako křivopřísežnice upálena) se vede vlastně ve jménu celého ženského pokolení, i když Margueritiny současnice ještě nevědí, že by se do něj měly zapojit. Zřetelně se to ukáže při jejím rozhovoru s tchyní, která její otřesnou zkušenost bagatelizuje s poukazem na to, že i ona byla mladá a musela leccos strpět.

Uvěznění ve stereotypech daných prostředím a výchovou, které člověku znemožňují vidět pravdu, je ústředním tématem Posledního souboje: jedinou opravdu nevinnou obětí je sice Marguerite, ale i oba rytíři jsou svého druhu oběťmi pokřiveného vnímání světa, které jim bylo vštípeno. Proto je jinak celkem hodný Carrouges nemožně necitlivý vůči skutečným prožitkům své ženy, proto Le Gris až do smrti opravdu upřímně nechápe, že by udělal něco špatného.

Samozřejmě jde především o nepříliš pečlivě maskované převedení současné debaty o sexuálním útlaku žen do středověkých kulis. Predátor se může tvářit jako oduševnělý sympaťák, ženy se bojí ozvat, a když tak učiní, musí čelit mnoha protivenstvím a nedočkají se často pochopení a upřímného zastání ani u svých nejbližších: to všechno jsou důrazné vzkazy dnešku. Bohužel až příliš názorné, takže se uvnitř gotických zdí vyjímají podobně přirozeně jako bělostné zuby Bena Afflecka.

Pravda je jen jedna

Označit film za pouhou agitku by nicméně bylo nespravedlivé. Předestření rozdílných verzí téhož příběhu nabízí řadu hříček s posunem významu zobrazovaných situací a Ridley Scott je provádí zručně, někdy jen nenápadně, jindy s efektem. (Dokáže třeba s neodolatelným vtipem ukázat, jak z jiného pohledu vypadá to, co samolibý Carrouges považuje za důstojné a rozvážné vyjednávání.)

Na rozdíl od zmiňovaného Kurosawova filmu se ale v Posledním souboji nakonec nepochybuje o skutečné pravdě: natolik je (ve vnímání dnešní doby) velká a univerzální. To je na jedné straně ve světle boje za dobrou věc pochopitelné, na druhé straně však je hlásání jediné správné pravdy obecně trochu nebezpečný princip.

Skutečný Le Gris prý trval na tom, že Carrouges svou manželku k falešné výpovědi o znásilnění sám přiměl násilím. Tato varianta se ve filmu ani jako možnost nevyskytuje. A což teprve kdyby se ukázalo, že obviněním ze znásilnění mohla dlouhodobě osamělá manželka zakrývat skutečnou milostnou aférku, jež se neobešla bez následků. Jenomže pokud se snad divák přistihne při tak nechutně přízemní myšlence, měl by se jít nejspíš rovnou sám udat ideové samosprávě sociálních sítí.

Poslední souboj svému publiku vštěpuje, že za pravdu a spravedlnost má smysl bojovat a že by se při tom lidé měli snažit vymanit z dobových předsudků a konvencí. A zároveň předvádí, že je to někdy prakticky nemožné. Což nakonec opravdu platí pro každou dobu a společenskou situaci.