Dobrá tečka za dobrým ročníkem. Pražské jaro skončilo Provedením Beethovenovy Deváté

Beethovenova symfonie s Ódou na radost už víc než deset let není pravidelným závěrečným koncertem. Ale evidentně pro tuto příležitost nikdo nic lepšího nesložil, je to dílo filozofické i přístupné, slavné a slavnostní. Má-li být závěrečný koncert něčím ozvláštněn, tak účinkování sboru je dobrou volbou. Nemusí to být pokaždé Devátá, ale dost se na to místo hodí. Letos se dramaturgicky dobře vydařila i první polovina závěrečného koncertu, která musí být kratší a zároveň zajímavá.

České filharmonii patří velké uznání

Roli úvodního díla sehrály Atmosféry z roku 1961 skladatele Györgyho Ligetiho, která objevně pracuje s barvami velkého orchestru. Mnozí se to po něm pokoušeli napodobit, výsledek je ale málokdy tak zajímavý. Následovala málo uváděná kantáta Píseň osudu Johannesa Brahmse na text Hölderlinův, která v jisté reminiscenci na antiku staví vedle sebe nesmrtelné bohy a nesnadný lidský úděl. Je to krásná a vznešená kompozice.

Pokud jde o samotnou Devátou, vždycky se hodí připomenout, že to je prubířský kámen všech orchestrů a dirigentů. První věta tentokrát neměla úplně přesvědčivý vnitřní tah a prozradila, že Eschenbach se víc soustředí na detaily než na celek. Druhá věta mu ovšem vyšla skvěle a ve třetí vyzdvihl řadu kouzelných míst.

Kromě výborného sboru ve čtvrté větě stojí za pozornost i vyrovnaný sólistický kvartet, jehož part není dlouhý, patří ale k tomu nejobtížnějšímu. Nejpřesvědčivější byl tenorista Steve Davislim, ale obstojně si vedli Simona Šaturová, Lucie Hilscherová i Jan Martiník. Přes vysoký věk měl dirigent svou koncepci, nespoléhal na charisma a orchestr ho dobře následoval, dařilo se dřevěným dechovým nástrojům stejně jako smyčcovým skupinám.

Připomeňme, že kromě tohoto koncertu měla Česká filharmonie na festivalu čestnou a náročnou úlohu. Vedle dirigenta úctyhodně starého zažila naopak velmi mladého Klause Mäkeläho ve velmi vyhraněné koncepci Mahlerovy První. A musela se vyrovnat i s dirigujícím skladatelem Johnem Adamsem, což bylo možná nejtěžší a jejich Stravinskij nevyzněl úplně ideálně, stejně jako minimalismus požadující matematickou přesnost.

Když zvážíme, v jak krátké době několika zkoušek musí filharmonie reagovat na naprosto odlišné dirigenty, zaslouží si velké uznání. Její sezona je bohatá na zajímavé hostující dirigenty a Pražské jaro na to letos výborně navázalo.

Festival dvou výrazných českých dirigentů

Jinak byl letošní ročník festivalem dvou výrazných českých dirigentů v čele zahraničních orchestrů. Na Mé vlasti se ukázalo, jakou osobností je v Cardiffu Tomáš Hanus a jaká škoda je, že se v Praze neobjevuje častěji. Tomáše Netopila tu známe lépe, ale míra hudebního entuziasmu a společné radosti, kterou nabídl s Essenskou filharmonií, byla obdivuhodná.

A s lehkostí rozbíjela všechny šablony o údajně chladnějších zahraničních orchestrech v české hudbě. Oba orchestry ji hrály s láskou a velkým souzněním se svými šéfy. Méně muzikální se naopak zdál Angličan Daniel Harding v Mahlerově Sedmé v podání Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, který zněl bezchybně a barvitě, ale přece jen mírně odtažitě.

Proti Dvořákově Praze, která má letos příznivější finanční obnos na pozvání nákladných světových orchestrů, Pražské jaro jednoznačně vede v dramaturgické pestrosti a v bohatství nabídky. V žádném z nabízených žánrů neudělal letos festival dramaturgickou chybu.

K jednoznačným vrcholům tedy můžeme klidně počítat komorní koncerty: nejen Magdalenu Koženou, ale i violistu Antoina Tamestita, zejména pak ve spojení s houslistkou Isabelle Faust. Bylo zajímavé znovu slyšet pianistu Igora Levita, který už v mladém věku kráčí ve stopách Daniela Barenboima jako pianisty. Když natáčí Beethovenovy sonáty, tak rovnou všechny, a vedle toho zaujme širokou společenskou angažovaností s humanistickým podtextem. Snad ho právě tohle nepohltí příliš, aby měl jako klavírista vždycky co říct.

Ve staré hudbě se podařilo sáhnout po nákladnějších projektech s Les Talents Lyriques nebo s Andreasem Schollem, které těžko může udělat někdo jiný. V soudobé hudbě je patrná generační výměna ve vedení festivalu, která souvisí s podporou skladatelů střední a mladší generace. Tady si myslím, že by mělo Pražské jaro osvědčovat nadhled a i v nové hudbě sahat k dílům a autorům nějakým způsobem prověřeným. Domácí situace je v tom specifická, všichni domácí skladatelé a jejich dědicové se dožadují práv na uvedení, a přitom i zařazení novodobých klasiků, jako je Schnittke a Ligeti, je potřeba považovat za velmi záslužný počin.

Dobře a logicky se podařilo zapojit SOČR ve spojení se 100. výročím rozhlasového vysílání, i FOK s výraznou českou mladou dirigentkou Alenou Hron. Kvalita dramaturgie by letos obstála v každém detailu a je jen důkazem, že festival nemusí stát jenom na slavných jménech. Samozřejmě bychom si jich přáli víc. Ovšem s generační výměnou na světových pódiích ubývá jednoznačných legend a každý pořadatel musí víc riskovat. Je také sympatické, že zájem publika byl veliký, i přes celkem nevýraznou grafickou podobu plakátů a jiných reklam. Pečovat o kvalitu zavedené značky je vždycky těžší než několikrát oslnit, a letos se to myslím podařilo přesvědčivě.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}