LN Jak vznikaly vaše nové knihy? Soustředěním na jedno téma, nebo průběžně, postupným sběrem každodenní práce?
Průběžně. Já jsem se dostal do fáze, kdy trochu bilancuju. Na řadu let mě totiž pohltila práce pro deník, což považuju za službu novinám, ale v podstatě jsem to vždycky dělat chtěl... Nicméně teď mám potřebu se vracet do šuplíků plných různých témat a nalézám tam nějaké celky, které spojuje jeden důležitý rys, a to je nadčasovost. Na rozdíl od klasické aktuálky mají tyto kresby svou platnost stále, přežily čas vzniku. Jde o práci v rozpětí až dvaceti let.
Knížka pro knihomoly je celá o literatuře a knihách. Co čtete vy?
Já si vybírám a nechám si třeba i doporučit. Teď vyhledávám nejčastěji svědectví lidí z mé generace o dobách minulých... Třeba výborný román Jiřího Hájíčka Selský baroko, vracející se ke kolektivizaci venkova. Taková kniha tady myslím chyběla. Možná dnes panuje dojem, že celá normalizace se proseděla v hospodách, ale tam vždycky byly přítomny i knihy, ať už samizdaty či publikace z první republiky. V tom bylo specifikum přežívání této doby. O tom jsem si povídal třeba právě s Petrem Šabachem, který ke Knížce pro knihomoly napsal doslov.
Rozumím správně vašemu pocitu, že dnes jsou knihy jaksi odsunuty na okraj?
Někdy tomu pocitu může člověk propadnout. Velmi razantně totiž nastoupily nové technologie, které zdánlivě odsunuly potřebu tištěného slova a knižní kultury, jež zde byla vždycky hodně vysoká. Nicméně kniha tady bude samozřejmě dál, ti lidé, kteří knihy potřebují, si v tom obrovském množství titulů najdou, co potřebují... Knihy ale prožívají krizi možná v tom smyslu, že v dnešním tempu už nikdo nemá večer sílu, aby si vzal nějaký dobrý, obsáhlý román a začetl se.
Vy jste původně vystudoval žurnalistiku. Neodešel jste od psaného slova ke kresbám také proto, že tehdy nešlo psát to, co by člověk chtěl?
To říkáte naprosto přesně. Zjistil jsem brzy, že kresba je daleko svobodnější než psané slovo. Během studia pro mě byla důležitá tři místa: knihovna, antikvariát a hospoda. Tam jsem vyslechl hodně příběhů. Ke kreslení jsem tíhnul ovšem již od mládí, nudil jsem se už při výuce na gymnáziu, takže jsem začal kreslit karikatury profesorů, což mělo i neblahé důsledky, třeba dvojku z mravů.
Vaše kresby se vyznačují osobitou jednoduchou linkou. Jak dlouho se váš styl ustavoval?
Pokoušel jsem se rovněž o realistickou kresbu, chodil jsem kreslit akty, ale taky jsem objevoval v archivech takové poklady jako Vilímkovy Humoristické listy, předválečné Lidovky, vídeňské Fliegende Blätter... tam už byly počátky moderní politické karikatury jako svébytného novinářského žánru. Potom teprve přišla fáze zjednodušování, protože jsem se chtěl vyjadřovat lapidárně, v minimalistické podobě, aby text byl integrální součástí kresby i obráceně. Zjistil jsem, že tímto jednoduchým způsobem se dají vyjádřit myšlenky, které by třeba vydaly i na esej. Pro mě je kresba přemýšlením o světě s tužkou v ruce.
A večerníčky jste pak už dělal jako zkušený kreslíř.
Tam jsem se toho ještě hodně naučil... Byl jsem předtím v redakční radě Reportéra a často jsem chodil do tehdejších Literárek, zkrátka byl jsem politice velmi blízko. V Čechách je ale dobré to, že když je zle, tak se vždycky najde někdo, kdo vám dá šanci. Tak jsem se dostal do kresleného filmu, začal jsem autorskými filmy, většinou tak tříminutovými. Obdržel jsem za ně ve světě několik cen, takže jsem pak dostal více prostoru, a taky jsem začal zase publikovat v Mladém světě, většinou ekologické, vlastně kryptopolitické kresby… Později jsem přišel s nápady na večerníčky jako Bob a Bobek, ale to už byla týmová práce. Tam jsem se, při rozpohybování postav, také hodně přiučil o vyjádření zkratkou. To se mi potom hodilo při kreslení politických osobností pro noviny.
Nezávidíte současným animátorům všechny ty digitální technologie, tedy že to dnes je daleko snazší?
To je závažná otázka. K současným technologiím mám totiž ambivalentní vztah.
Toho jsem si všiml i ve vaší další letošní knize s názvem Klikni si...
Já tyto přístroje spíš tak pozoruju a vnímám, jak mění lidem životní styl, beru je jako společenský fenomén, z hlediska sociologického a psychologického. Sám je nepoužívám, což je jednak nostalgií, jednak věkem... Samozřejmě vím, že se to všechno velmi rychle zdokonaluje, ale já jsem deset let pozoroval takzvanou „handarbeit“ na prosvěcovacím pultíku, což je takový malý zázrak – okénko po okénku se tam rodil pohyb postaviček. Mohl mít samozřejmě i nějakou lidskou chybu, ale bylo to živé. Kdežto dnes to počítač udělá sám a je to studené, mechanické a už mě to tak nebaví.
Je to důvod, proč už filmy neděláte?
Hlavní důvod je ten, že to na Barrandově celé rozkradli, a to už počátkem 90. let. V šuplíku mám ještě několik synopsí, styk s animovaným filmem mi chybí, ale vím, že už není reálné, abych vstoupil do stejné řeky, protože lidé, kteří to tak dobře uměli, už nežijí... Člověk nemá říkat nikdy, nejde ani nakonec o ten počítač, ale musel by to dělat člověk, který k tomu nepřistoupí chladně, mechanicky, ale všechno to s těmi postavičkami prožije.
Pojďme k denní práci pro noviny. Kreslí se vám lépe politici, které nemáte rád, nebo ti, které máte v oblibě?
Za ta léta jsem o politice hodně pochopil, od té komunální po ta nejvyšší patra. To znamená, že jsem postupně ubíral iluze, že vím o mechanismech přerozdělování mnohem víc než třeba před deseti lety… Abych tu vaši otázku nějak obešel, mě baví kreslit politika ve chvíli, kdy mě něčím naštve. Nesmí to být ale žádný suterén, nýbrž figura, jež se spádem událostí dostala nahoru anebo se tam dere. Když se tam dere, tak má větší šanci mě naštvat. To se pak kreslí skoro samo. Týká se to především období vypjatých konfliktů.
Jsou vaše kresby tedy spíše výrazem naděje, nebo deziluze?
To je podstatné a kladu si tu otázku velmi často. Někdy mám z toho, co vidím kolem sebe, dost deprimující pocit. Zároveň si ale říkám, pozor, nesmí to v té kresbě být, protože by to deprimovalo i ostatní. Takže se snažím do toho dostat aspoň trochu optimismu...
