Připomínka pražského mordu z ulice Újezd se ale odrazí pouze v pozměněném názvu titulu a v českých reáliích, které nahradí ty ruské. Základní kostra příběhu zůstává Leskovova – mladou ženu, která se bez lásky provdala za movitého kupce, dusí zatuchlé prostředí středostavovské domácnosti, z nudy se nechá svést příručím a zahoří k němu velkou láskou a vášní. Sama nebo s pomocí milence odpraví tchána, manžela a u Leskova (ne už u Jařaba) i sedmiletého dědice kupectví, který se znenadání objevil.
RECENZE: Antixenofobní anekdota. Kočkožrout působí zkratkovitě a ploše |
Vraždí i v poslední chvíli svého života, kdy už jako odsouzená trestankyně vedená na Sibiř strhne do bouřlivých vln Volhy svou sokyni v lásce. Utopí se obě. Jařabova pražská verze končí jinak, celá vražedná série se odehraje v kupeckém bytě. Není to ale nejpodstatnější rozdíl oproti předloze.
Leskovovo úsečné, syrové vyprávění si udržuje jakýsi dokumentární odstup, neobviňuje ani neomlouvá. Jařab pro Kateřinu Hildebrantovou, hlavní postavu své pražské variace, omluvu nachází – prázdný, nudný život bez lásky, bez práce, beze smyslu. Jako drama o těžkém údělu ženy devatenáctého století, držené ve zlaté kleci, byla ostatně tato Lady Macbeth i divadlem avizovaná.
Psychologizující momenty demonstrované v počátečních scénách, kdy chuděra Kateřina nemůže pomáhat služce Anně s domácími pracemi ani jít sama na procházku, jsou ale jako zdůvodnění dalšího hrůzného vývoje situace přece jen slabý kalibr a rozpačitě se s nimi vyrovnala i představitelka hlavní role Natálie Řehořová. O to lépe se naopak cítí v roli, když se její postava mění ve vraždící monstrum.
David Jařab, Nikolaj Leskov: Lady Macbeth z Újezdu. Režie a scéna: David Jařab Dramaturgie: David Košták Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková Švandovo divadlo na Smíchově, premiéra 29. 2. |
Staropražský měšťanský byt Hildebrantových je vybaven solidním tmavým nábytkem a jeho stěny pokryty rudými tapetami s výrazným vzorem. Ten se opakuje na Kateřinině objemné sukni, která má nejprve šedavě mdlou barvu, později se promění v příznačně rudou. A Kateřina v této sukni jako by zabírala čím dál větší prostor jeviště, rozhodnými gesty a zřetelnou mimikou ovládá situaci.
Oproti ní jsou mužské postavy méně výrazné, její muž (Tomáš Petřík) a tchán (Luboš Veselý) se ostatně stanou Kateřininou obětí tak rychle, že si jejich představitelé na scéně dlouho nepobudou. Z příručího Johanna (Matěj Nechvátal), místního svůdce, který nenechá jedinou sukni na pokoji, jako by sukně Kateřinina vysála energii; zřejmě záměrně zůstává jeho postava ve stínu své paní, která živena, jak říká, dvěma plameny, láskou a vínem, sama roztáčí děj. Tichou pozorovatelkou všeho dění je služka Anna (ve své roli úsporná a přesná Marie Štípková), Kateřinina důvěrnice.
Ukázat dějiny z ženské perspektivy. Spisovatelka Kateřina Tučková chystá novou knihu |
Jak se vražedná smíchovská historie ubírá ke konci, režisér ji ku prospěchu věci stále zřetelněji odlehčuje nadsázkou a drobnými groteskními momenty. Inscenace asi těžko obhájí obraz hlavní postavy jako ženy zápasící o svobodu a emancipaci, Kateřina razanci svého zápasu poněkud přehnala a navíc do Ibsenovy Nory má daleko, ve své zlaté kleci by ráda zůstala, jen s jiným mužem a zděděným kupeckým blahobytem. Jako staropražský morytát ale Lady Macbeth z Újezdu se ctí obstojí, i díky střihu do současnosti, kdy Kateřinin prapravnuk v témže bytě fascinovaný podobiznou Kateřiny přemítá, čí je to obraz. V tu chvíli dostává připomenutí bizarních i tragických osudů sílu a smysl, kdoví, kolik lidských utrpení tvoří historii místa a města, v němž žijeme.
Autorka je teatroložka.
