Lidovky.cz: V jednom islandském filmu jste jako sedmiletá malou rolí bez dialogu debutovala. Kdy jste na Islandu žila?
Přestěhovali jsme se tam, když mi bylo pět, do Švédska jsme se vrátili, když mi bylo skoro devět. Byla jsem z toho tehdy zničená. Miluju Island. Vždycky když tam jedu, připadá mi, že se vracím domů. Zamilovala jsem si energii té země, její syrovost a přímost. Jezdila jsem tam v dětství každé léto a pracovala tam, i když mí kamarádi a rodina zůstávali ve Švédsku. Vždycky jsme byla s Islandem silně propojená.
Lidovky.cz: A jak slyšíme v Adě, islandsky pořád umíte dobře.
Ano, navíc můj nevlastní táta je Islanďan. Ve Švédsku mám jen matku, která moc příbuzných nemá, takže moje rodina je hlavně islandská.
Lidovky.cz: Adu jste natáčeli na odlehlé farmě. Jak moc vašemu výkonu pomohla islandská příroda?
Hodně, měla jsem pocit, že mám probuzené všechny smysly a všechno cítím. Veškerá bolest a zničené sny z minulosti, celé mé dětství, všechno se vynořilo. Jako by uvnitř mě probíhalo zemětřesení a všechno se dostávalo na povrch. Jako by se islandská krajina sama stala postavou. Příroda zrcadlí to, co máte uvnitř. A pokud nejste připraveni čelit sami sobě, pak máte problém.
Lidovky.cz: Film obsahuje zvraty, které je dobré neprozrazovat. Co jste věděla o ději, když vám roli nabízeli?
Moc toho nebylo. Režisér Valdimar Jóhannsson mi poslal tzv. look book, směs kreseb a obrázků, které byly dost znepokojující a zároveň úžasné. Díky nim jsem věděla, že ho musím potkat. Přiletěl ke mně domů do Londýna spolu se svou ženou Hrönn, která je producentka; se scénářem a knihou básní Sjóna, druhého scenáristy. Dal mi je a šel si zakouřit na dvorek. Divila jsem se, že mě vůbec nepřemlouval. Ale jakmile jsem se do scénáře začetla, hned jsem řekla ano. Bylo to lehké rozhodnutí.
Lidovky.cz: Proč?
Viděla jsem tam unikátní a originální způsob, jak přistoupit k zármutku a zlomenému srdci. Film vypráví o tom, jak se z toho můžete dostat, jak můžete najít sám sebe a vrátit se do života poté, co ztratíte to nejdražší, co máte, své dítě. Je to syrový, divoký příběh o mateřství a naší zoufalé snaze nahradit ztrátu. Je v něm jednoduchost, skoro jako by se celé drama odehrávalo uvnitř.
Navenek se vše zdá klidné, uvnitř bublá sopka. A vše je vyprávěné důstojně a s půvabem, přitom jde o brutální příběh. Připadalo mi, že na tenhle film jsem čekala celý život. Bylo to velmi silné. Když jsme začali natáčet, cítila jsem se, jako bych se odhlásila ze světa. Jako bych na jedno léto řekla sbohem civilizaci a všemu a všem kolem mě. A žila jsem jen ve vesmíru Ady.
Lidovky.cz: Takový pocit jste zažila jen na tomto natáčení, nebo ho zažíváte při práci často?
Mám k tomu tendenci. Ráda se nořím hluboko, kde se můžu ztratit a zároveň najít. Jako by si mě má postava našla, pak se v ní ztratím. Způsob naší práce na Adě byl navíc velmi intimní, šlo o asi nejmenší štáb, co jsem zažila. Mám štěstí, že můžu dělat malé i velké filmy, ale už ve mně rostla chuť a touha vrátit se k artovému filmu. Miluju evropskou kinematografii a u Ady jsem měla pocit, že jsem se vrátila tam, kde to začalo.
Lidovky.cz: Po úspěchu trilogie Milénium jste natočila dost drsných akčních filmů. V Adě řídíte traktor a pracujete na farmě. Jak se lišila příprava na tuto roli?
Bylo to jiné. Tři týdny po Cannes, kde měla Ada premiéru, jsem začala natáčet v Itálii další fyzicky náročný film a musela jsem absolvovat trénink. U Ady jsem se učila, jak přivést na svět jehně. Ráda ale udělám kvůli roli cokoliv.
Lidovky.cz: Jaké bylo rodit jehně?
Krásné a brutální. Nemůžete to natrénovat. Vedle kamery stál farmář a říkal mi, co dělat. Předtím jsem natáčela v New Orleans thriller The Secrets We Keep, v pátek večer jsem tam skončila, hned jsem přes New York letěla do Reykjavíku a pak jela šest hodin do Akureyri. Dorazila jsem v neděli odpoledne a v pondělí jsem už čekala, až se bude rodit jehně. A za chvíli jsem sledovala, jak se rodí malé stvoření, jak se poprvé nadechne a poprvé postaví, to je nejčistší forma života. Bušilo mi z toho srdce.
Lidovky.cz: Film začíná na Vánoce, vaše postava se jmenuje María... Máme tam hledat křesťanskou symboliku?
To se spíš zeptejte režiséra. Na place jsme o tom nemluvili, ale vidím tam hodně symbolů a metafor. Můžete si myslet, že Ada tam doopravdy není, možná to je symbol Maríina smutku a touhy znovu milovat a zacelit tu velkou otevřenou ránu, co má v sobě.
Pro mě ten film existuje na mnoha úrovních zároveň. Můžete si myslet, že María a její švagr Pétur měli románek, ale něco se pokazilo, María s manželem pak ztratili dceru. Když se Pétur po letech vrátí, vrátí se i Maríina sexualita, a ona se musí rozhodnout mezi nebezpečnou vášní a svým životním partnerem. Ada tu je symbolem štěstí. Každý si může najít svou verzi.
Lidovky.cz: U filmu se říká, že nejhorší je natáčet s dětmi a se zvířaty. U Ady jste pracovali s oběma. Jaké to bylo?
Museli jsme být opravdu trpěliví. Jeden den třeba naše jehně vůbec nechtělo spát. Člověk, co ho měl na starost, ho objímal a konejšil, celý štáb zatím šeptal a dvacet minut čekal. Pak jsem přišla po špičkách, vzala si jehně do náruče, jenže ono se za chvíli probudilo a začalo bečet. Tak jsme ho zase museli konejšit a čekat.
Jindy jsem zase měla spát v posteli a kocour Carlos, který se choval jako ta největší diva na place, měl spát vedle mě. Normálně na posteli ležel vždycky. Ale když jsme konečně točili scénu, kde jsme fakt chtěli, aby na té posteli byl, tak nás ignoroval. Házeli po mně kočičí ňamky a kocour se jen koukal, jak mi to jídlo přistává na obličeji, a dál seděl. To se dělo asi deset minut, než jsem zakřičela stop.
Lidovky.cz: S dětmi to bylo snazší?
Ne! Měli jsme asi tři děti různého věku a některé dny si prostě nechtěly hrát. Navíc musely mít na hlavě zelenou čepici kvůli CGI a tu si pořád sundávaly.
Lidovky.cz: Když natáčení skončí, jak těžké je pro vás ze své postavy zase vyjít?
Je to skoro jako milostný vztah. Nikdy nevíte, co vám ten druhý udělá. S Maríou to bylo náročnější. Do Londýna jsem se vrátila v září a veškerou další práci jsem odmítla. Měla jsem v listopadu točit film, ale nebyla jsem připravená. Pořád jsem setrvávala v limbu, v šoku z ní, z toho, co všechno se ve mně odehrálo. Trvalo mi docela dlouho napojit se znovu na sebe a na to, co chci opravdu dělat. Všechny mé volby po Adě vycházejí odjinud. Teď mám i produkční společnost, sama dávám věci dohromady, pracuju s lidmi, které si vybírám. Nějak mě to ukotvilo.
Lidovky.cz: Pracujete poměrně často. Jaké to je pro vaše blízké, když zmizíte v roli?
Můj syn si už zvykl. Tolikrát jsem se na place zranila, že mi vždycky před natáčením dává takový malý dotazník, aby zjistil, co všechno budu muset dělat. A prosí mě, abych se vrátila celá. Dávám si ale mezi prací i pauzu a pak jsem pořád doma. Nicméně je to pro ně divné, protože se měním. Můj hlas a celá energie, tělo i mysl jsou jiné. Většina mých blízkých už to zná, možná se i snaží poznat, do jaké postavy se zrovna převtěluji, aby se připravili na to, co je čeká.
Lidovky.cz: Dáváte jim číst scénáře, aby věděli, kým se stanete?
Udělám jim takový podrobný přehled. Do Cannes jsme si odskočila z natáčení seriálu Django na rumunské sopce, je to western s Matthiasem Schoenaertsem, kterého miluju, dělali jsme spolu už Špinavý prachy. Hraju tam Lady Elizabeth, záporačku, která má hodně zlomené srdce. Když jsem o ní vyprávěla svému synovi, jen si povzdechl a zeptal se: Jak dlouho to budeš točit?
