Slaďoučký Medvídek, který se rozplývá na jazyku, symbolizuje rodinné štěstí. To je ovšem stejně stálé jako dort, sotva člověku zachutná, už je fuč. Musí se péci znovu a znovu. Na to má ale talent jen málokterá postava z Hřebejkova filmu.
„Tak se poser, žes musel jít se ségrou do kina,“ křičí na svého muže Vanda, čímž uzavírá vcelku prudkou výměnu názorů. Při pohledu zvenčí je to velmi vtipná, byť spíše „tragi-“ než „-komická“ situace, zatímco pro její aktéry je to jednoznačně peklo. A právě na tom film staví: takřka každý, kdo se někdy pokusil žít v páru, má s podobně vypjatými momenty zkušenosti, znovu by je absolvovat nechtěl ani za nic, ale sledovat chyby druhých může být zábavné i inspirativní.
Tři kamarády z gymnázia spojují kromě dlouholetého přátelství i zážitky, které společně střádali se svými partnerkami. Společně sdílejí leccos, mají pocit, že jeden o druhém všechno vědí, ale zdání leckdy klame a to, co mělo být výlučně soukromou věcí jednoho, mohou druzí dva vnímat jako zradu.
Voda je mocnější než kámen
O tom, jak to funguje, nebo spíš nefunguje mezi ženami a muži, o přátelství, o lhaní, o podvádění i o dětech... O tom všem je Medvídek. Tvůrci ho uvozují mottem „Ženský princip je mocnější než mužský princip, měkké je mocnější než tvrdé, voda je mocnější než kámen“, které naplňují kritickým pohledem na věčně nedospělé mužské plemeno a shovívavějším, či dokonce obdivným postojem vůči ženám.
Hádky kvůli banalitám, složitě vykonstruované pasti lží, naschvály i zoufalá gesta - to vše se skládá v emocionální mozaiku současného partnerského soužití. Skládá se to hladce hlavně díky přirozeným dialogům a kvalitním hereckým výkonům. Co na tom, že Hřebejk zase sáhl po „provařených“ tvářích (Geislerová, Vilhelmová, Macháček, Trojan), případně svých „starších objevech“ (Burger, Luknár).
Anně Geislerové sedí postava vlídné, přepečlivé domácí puťky, stejně jako Táně Vilhelmové přisprostlá, ležérní Vanda. Výborný je Jiří Macháček, v jehož Jirkovi se pere intelektuál s plebejcem.
Na nejednoznačném a hůře čitelném Ivanovi je znát, že Ivan Trojan s nejsložitější postavou filmu sváděl boj. Roman možná působí poněkud krotce a Johanka zůstala příliš upozaděná, nikdo z nich ale „nepředstírá“ hlubokou psychologii, postavy jsou sdělné v náznacích i díky prostředí, kterým se obklopují.
Svá témata si do příběhu přinášejí i vedlejší postavy - temperamentní milenka Jutka (Zuzana Fialová), sociofobická Vandina sestra Ema (Klára Issová) i Romanovi rodiče v podání Věry Křesadlové a Jiřího Menzela. Jejich dialog o lhaní a nevěře možná trpí literárností, ale v kostce shrnuje vše podstatné, oč v Medvídkovi jde, symbolicky spojuje generace a varuje, že ani časem to nebude lepší.
Medvídek je Hřebejkův nejsoučasnější film. Přestože vůbec neakcentuje atributy dnešní doby, zachycuje velmi věrně bezradnost generace třicátníků a čtyřicátníků v dnešním středoevropském prostoru: soustředěni sami na sebe neumíme žít s druhými.
Životní peripetie filmových postav jsou možná o něco bizarnější než to, s čím jsme běžně konfrontováni. Je to ale jen díky koncentrovanosti jednotlivých epizod a vypichování paradoxních situací. Ty jsou tu ostatně základním zdrojem humoru, který do filmu neproniká prostřednictvím gagů, ale spíše díky tragikomické optice.
Hřebejk dospěl do fáze inscenační obratnosti, která právě s tragikomickou polohou velmi dobře koresponduje. Není to žádná vysoká filmařina, ale někdy stačí cit pro situaci, herce či rytmus vyprávění, aby to byla příjemná podívaná. Medvídek sice nemá tak silný hitový potenciál jako kdysi Pelíšky či později Pupendo, pro tým Hřebejk-Jarchovský ale znamená zase krok dál, respektive blíže současnosti.
