Neděle 23. ledna 2022, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Tchajwancův černý jazyk. Napnelismus mezi pravdou a básní často končí tragicky

Dita Táborská - Černé jazyky. foto: HOST

Recenze
Takzvaný „černý jazyk“ je choroba, která se projevuje přesně tím, co má v názvu: zčernáním jazyka. Je to nemoc spíš lehčí, a hlavně dočasná; odborně se jí říká melanoglossie. Jenže co si s pojmem počít, když ho někdo přetáhne z vědy do literatury, z reality do fikce?
  17:30

Spisovatelka Dita Táborská – mimochodem dlouhé roky ve službách české diplomacie (dříve Mongolsko, aktuálně Tchaj-wan) – použila v názvu svého třetího románu hned plurál: Černé jazyky. Jeden z nich se prohání rovnou po obálce knihy: má bystré oko a vine se kolem jazyka vybarveného tradičně do červena. Těch symbolických prostorů, které „černý jazyk“ postupně odemyká a vyplňuje, je tady možná až příliš: černý jazyk odkazuje k temným hlubinám řeči, k tabuizovaným tématům; černý jazyk je jasně falický, hadovitý, svůdný symbol; černý jazyk se s tím červeným proplétá na způsob jin a jang. I ta nemoc nakonec přijde ke slovu. Spisovatelka si toho v románu nakládá opravdu vrchovatě. Jenže ve finále je čtenář mile udivený: Ono to funguje. A víc než dobře! Kniha roku?

Táborská (* 1981) je autorkou dilogie Malinka (2017) a Běsa (2018), próz běsných, a to rozhodně víc než malinko; románů, v nichž se promílají na surový způsob vnitrorodinné dějiny a krachující, rozvrácené vztahy. V prvním případě je v hlavní roli dítě bez minulosti, dívka bez kořenů, tragický, fatálně nešťastný osvojenec; v druhém pak jednovaječná dvojčata, jejichž příběh rozežere drogová závislost. 

První i druhou knihou Táborská ukázala, že má jasně svůj jazyk i styl, že dokáže suverénně rozepsat příběh, který míchá prvky červené knihovny, detektivky nebo krimi, lehkého oparu tajemství, a samozřejmě psychologického nebo rovnou existenciálního dramatu. Jediné, na co čtenář mohl při četbě trochu žehrat, byla přebujelost některých motivů, pasáží, zbytnost některých digresí, prostě odbytá redakce.

Zapudit, zapřít

Jenže tohle všecko je s novou prózou pryč. Černé jazyky mají sice docela náročnou kompozici, exotické kulisy a zalidňuje je víc než desítka stěžejních postav, v čele s dost protivným, nesympatickým hrdinou, respektive antihrdinou – ale všecko v tomhle textu do sebe přesně zapadá, všechno má v rámci autorčina živelného vyprávění postupně ozřejmovanou logiku.

Tím nesympatickým, protivným hrdinou je Bao, Tchajwanec, náměstek na jednom ministerstvu, osoba emočně vygumovaná, odpočítávající své hodiny, dny, měsíce a roky podle racionálního vzorce, v němž jsou druzí, a to včetně těch nejbližších, vždycky víc problém než radost. Bao je alibistický sobec, který bere svět i lidi kolem sebe hlavně užitně a účelně; chybí mu smysl pro humor, a tím pádem i pro jakoukoli sebereflexi. Žije trpně svou roli a žije ji právě teď; v minulém se nechce vrtat (má strach) – a budoucí (dají-li bohové) nejspíš nějaké bude. 

Jenže pak všechny ty Baovy pečlivě oprašované hierarchie, řády a jistoty naruší nejistota. Jeho bývalé manželce, matce jeho dvou dětí, diagnostikují rakovinu. Rodina je najednou na nohou: obávané emoce se valí horem dolem, konají se setkání, vedou se řeči, a to napříč všemi generacemi. Zatuhlý a trochu těžkopádný mechanismus jedné velké tlupy se dává do pohybu. A pohyb znamená změnu. Do hry se začnou vracet vytěsňované partie a pozapomenuté scény, titulní černé jazyky začínají mluvit. A vyjde najevo, že Bao toho ze svého rodinného života postupně vyškrtal opravdu hodně: někoho zapudil, jiného navěky zapřel. A přestože se hodně snaží, vylhat se mu z toho nedaří.

První dvě třetiny knihy se příběh větví, rozbíhá doširoka, na scéně se objevují další a další figury. Táborská s nimi hraje vyloženě šachy: přesouvá důraz, z hlavní role dělá vedlejší, jiného naopak posouvá přímo do záře reflektorů. A pak, ve finální části, si podává jednoho po druhém, málem jako nějaká vúdú čarodějka, aby jejich party v dějové lince finalizovala, završila. Velký příběh se rozlije do řady příběhů menších, rodinné se dělí na osobní. A pokud první část knihy charakterizovala jistá emoční odtažitost, mlčení a chlad, pak v části závěrečné se všecko děje skoro v afektu, na hraně rozumu a nerozumu, bdění a snění.

Z některých obrazů má čtenář dojem vyloženě fyzický. Třeba ze scény s Baovou umírající exmanželkou, která vítá do života svou čerstvě narozenou vnučku, aby sama mohla v příští vteřině odejít. Nebo prudkou reakci Baova synovce po návratu z vězení: nejdřív svého otce vzteky málem umlátí k smrti, aby se s ním nakonec smířil v mlčenlivé pokoře a víře v nadosobní sílu.

Dita Táborská zvládla skvěle nejen příběh a jeho obsazení, ale i tchajwanské kulisy, výkres východní mentality, která bere víc společenství než individualitu, staví tradiční, nábožensky vyztužený rámec kolektivního fungování nad bezprostředně žitou osobní zkušenost. Jenže na rubu téhle myšlenkové školy, trochu přísné, někdy až sadistické, je zamlčovaná emoce, sešněrovaný citový život, permanentně odsouvaný do nicoty nároky na maximální pracovní výkon.

 Není divu, že tenhle napnelismus mezi poezií a prózou, pravdou a básní končí často tragicky. Buď rovnou dobrovolným odchodem ze života, anebo tichými slovy zoufalství a úzkosti, šeptanými ústy, v nichž se skrývá černý jazyk...

DITA TÁBORSKÁ: ČERNÉ JAZYKY

Host, Brno 2021, 279 stran

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat