Festival současného umění Tina b. se v Praze koná již potřetí. Opět má několik sekcí, každá má svého kurátora. Založila ho galerista a kunsthistorička Monika Burian, která má přehled o umění v řadě zemí a dokáže využít své bohaté zahraniční vztahy. Proto má celkový projekt výrazně mezinárodní účast. Je natolik rozsáhlý, že jsem se rozhodl omezit svou recenzi jen na část Nestálé hranice kurátora Marka Tomina, s jehož úvodním slovem nelze než souhlasit. Vyjadřuje se k současné situaci, v níž se nejrůznější hranice mění, smazávají, posouvají nebo úplně mizí. Ato nejen mezi jednotlivými kulturními či uměleckými oblastmi, ale v celém způsobu života.
Tapety se vzorem dřeva
Když přicházíte ke starému zanedbanému domu naproti Veletržnímu paláci, sídlu Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, přivítá vás vstup pokrytý tapetami se vzorem dřeva. Pak vejdete a octnete se ve zvláštním světě určeném jemnými vztahy i kontrasty mezi jednotlivými uměleckými díly. V centrální místnosti proti vchodu diváky přivítá instalace Vladimíra Skrepla, která do celé koncepce přirozeně zapadá, přesto že autor již dávno patří ke střední generaci. Využil prostředí a předměty, které se v něm nacházely a spoluurčovaly jeho charakter.
Vytvořil zvláštní ironický oltář, v němž v podivných kombinacích různorodých, nebo dokonce neslučitelných prvků uplatnil nedadaistickou představivost a grotesknost.
Ta se do českého umění znovu a znovu v různých vlnách a vždycky v jiné podobě vrací. Autor místnost celou vykolážoval útržky skutečnosti, spojil různé předměty, fotky, stránky z pornografických i jiných časopisů či vzorované látky. Vytvořil tak pestrý, až bláznivý kaleidoskop současného světa.
Úplně jiného druhu je světelný objekt Adama Stanka a Heleny Sequensové, založený na hře světel, barev a tvarů, který ovládá začerněný prostor. Můžeme do něj vstoupit nebo do něj nahlédnout do zdi proraženým otvorem. Instalace je vizuálně působivá, spojuje odkaz avantgardy šedesátých let se stále výraznější intervencí dnešního umění do negalerijního prostředí.
Lukáš Machalický ve své digitální instalaci Distant memory naznačuje, jak nás ovládá svět byrokracie, jak se utápíme v hromadách často zcela zbytečných dokumentů, aby se jejich tříděním živily armády úředníků. Zajímavé je několikaminutové video nizozemského autora Erika Olofsena, ve kterém se molitanové město bortí, když do něj dopadá lidská figura. Jde zřejmě o symbol zranitelnosti současné technické civilizace, která se během okamžiku může celá rozpadnout a zničit.
Jakub Nepraš již dávno pracuje s reklamou, kterou ve svých videokolážích často ironizuje. Naznačuje, jak nás může zbavit schopnosti samostatného uvažování, jak nenápadně ovlivňuje myšlení. Jeho tvorba má stále stejný základ, lze z ní vyčíst kritiku současné společnosti. Zároveň je však vizuálně i zvukově velmi působivá. Má svůj přesný rytmus určený proměnami prostorové projekce i skladbou industriálních zvuků. Hynek Vacek vtipně uplatňuje světla obrazovky počítače, která se lámou na hranách různě velkých do oblouku řazených skleněných tabulí. Petra Gupta zase využívá kontrast světla a černého pozadí, jde o jakýsi až exoticky působící příběh. Křehce působí Bílý box italské umělkyně Claudie Gambadoro. V malém okénku se na průsvitnou látku promítá zády otočená dívčí postava. Projekce má existenciální podtext, jako by se inspirovala atmosférou Prahy.
Strop plný haraburdí
Potom projdete zanedbanou zahradou a po několika schůdkách vstoupíte do další části výstavy. Každý umělec tu má k dispozici jeden z polorozpadlých prostorů. Petr Závorka představuje Burku, starší, ale působivé video, které naznačuje určitá tajemství i spojitosti a rozpory mezi různými, nebo dokonce až neslučitelnými kulturami. Jan Kaláb vymaloval či vysprejoval prostor s polorozpadlým stropem plný haraburdí. Jeho kompozice je velkorysá, ve svém abstraktním vyjádření se už zcela vzdálila písmovým východiskům.
Škoda že výstavu poznamenala neúčast Jakuba Roztočila způsobená jeho zraněním při instalaci. Měl se představit zajímavou zvukově kinetickou instalací Rotátor. Ta by jistě ještě zvýraznila koncepci výstavy, založenou na prolínání různých technologií a výrazových prostředků. Jejich bohatství je spojené s různé směry, kterými se současné umění ubírá. Ty vedle složitých filozofických zamyšlení, často spojených s nejnovějšími technologiemi, přinášejí i co nejjednodušší, ale tím účinnější způsob vyjádření.
HODNOCENÍ LN ****
Tina b.
Nestálé hranice Dům v ulici Dukelských hrdinů, Praha 7 Do 19. října 2008
