Neděle 5. prosince 2021, svátek má Jitka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Viděl jsem Vynález zkázy a žasl

Kultura

  9:23
PRAHA - Posledními projekcemi skončil včera v Třeboni 6. ročník mezinárodního festivalu animovaných filmů AniFest 2007. Jeho čestným prezidentem byl Raoul Servais, renomovaný belgický režisér, pedagog a držitel mnoha mezinárodních ocenění.

Raoul Servais (vpravo) a Břetislavem Pojarem. foto: AnifestReprofoto

LN Měli jsme možnost vidět průřez vaší tvorbou, která je výtvarně zajímavá a nezapře, že vás vzrušují politika a různé hrozby, jež ve společnosti přetrvávají. Chtěl jste svými filmy vyslat varování?

 Vždycky jsem se strašně obával totalitního režimu, až už to byl fašistický, nebo stalinský, nejen za války, ale i po ní, a vlastně dodneška. Hodně jsem se vyskytoval ve východních zemích a vím, že situace lidí tam byla svízelná. To všechno se pak objevilo v mých filmech. Nikdy jsem ale nepatřil k žádné straně. Všechno, o čem jsem točil filmy, jsem osobně prožil.

LN Vaše filmy prozrazují, že máte silné sociální cítění.

 Pocházím z buržoazní rodiny, která, když jsem byl malý, měla všeho dostatek a já si žil jako v bavlnce. Po válce se jako mávnutím proutku všechno zásadně změnilo a my se stali velmi nuznou rodinou. Otec byl válečný zajatec a my s maminkou a bratrem zůstali na ulici, byli jsme doslova žebráci, kteří neměli kde spát. Čelili jsme základním existenčním problémům. Čili jsem spíše náležel k proletariátu než k buržoazii, z níž jsem vzešel. Míval jsem hodně přátel i mezi belgickými komunisty, ale cestoval jsem a mohl porovnávat. Nemohl jsem s nimi sdílet jejich naivní nadšení.

LN Co vás „vyléčilo“?

 Uvědomil jsem si, jak paradoxní je rozdíl mezi reálným komunistickým režimem a představami třeba belgických komunistů, což byli velice čestní lidé, ale měli klapky na očích a neuvědomovali si nic z toho špatného, co tento režim přinášel v jiných zemích.

Rapiů Servais (*1928 v Belgii)
Studoval na Royal Academy of Fine Arts v Gentu. Asistoval Renému Magrittovi při realizaci monumentální nástěnné malby v Knokke Casino. Od roku 1960 natočil 16 animovaných filmů, za něž sklidil řadu ocenění, např. Grand Prix v Benátkách, Cenu poroty či Zlatou palmu v Cannes, další ceny v Annecy, Záhřebu, Teheránu, Chicagu... V roce 1963 založil první školu animace v západní Evropě na Akademii KASK v Gentu. V letech 1985–1994 byl prezidentem ASIFA, v roce 1979 byl zvolen stálým členem Royal Academy for Science and Arts of Belgium. Od roku 1999 je prezidentem AAA workshop v Annecy.

Nechtěli to slyšet, a když se do některé komunistické země dostali, zase jim tam ukazovali jen to, co chtěli. A tak oni věřili propagandě, protože jí věřit chtěli. Říkal jsem jim – kdyby se třeba studená válka zvrtla a sem přišel komunistický režim, vy byste byli první, kdo by to odnesl.

LN Proto jste svá varování před projevy totalitarismu vtělil do filmů?

Ano, prvním důvodem, proč to dělám, je varování: dávejte pozor, přemýšlejte, nenechte se napálit. Svět se určitě za ta léta změnil, ale nejsem si jistý, že k lepšímu. Takové prostředky masové destrukce, s jakými dnes kdekdo může cestovat, nebyly k mání. V době mých začátků nebylo možné to, co se děje nyní.

LN Jaký máte pocit z filmů, které v současné době vznikají?

 Převládající množství z nich je depresivní, zřejmě odrážejí pocity současníků, s tím se nedá nic dělat a je to dobře. Ale najdou se mezi nimi i velmi pozitivní díla, třeba kanadský film o muži, který sázel stromy. Velmi mě potěšil, je v něm tolik naděje. Jednoduchý člověk na jihu Francie zasadí strom, kultivuje ho, zalévá, pak přijde válka se vší svou hrůzou. A když se vrátí, vidíme, že mezitím ze stromu vyrostl les.

LN Dlouhá léta jste byl pedagogem, založil jste akademii, kde se studenti učí tvorbě animovaného filmu. Co jim vštěpujete?

 Nepřijímáme každého, ale bereme v úvahu talent a technické schopnosti a to, jak je ten člověk kreativní. Vždycky jsem dbal na to, aby mě studenti neimitovali. Ze začátku jsem jim odmítal pouštět své filmy. Můj úkol je pomoci jim objevit sebe samé, objevit vlastní osobnost a vyjádření, které bude jenom jejich. Myslím, že se mi to podařilo; když se ohlédnu za pracemi studentů mé akademie, vidím, jak jsou rozdílné. Já teď do školy chodím jen občas, ale moji studenti už v ní učí a stejně jako já respektují osobnost mladých adeptů.

LN Nacházejí pak vaši absolventi uplatnění?

 Vycházejí zdatní animátoři, všichni pracují pochopitelně s nejmodernější technologií. Co se s nimi ale pak stane dál, je problém. Málokdo zůstane v Belgii, výjimečně se někomu podaří za přispění ministerstva kultury udělat autorský film, z toho však nemohou být živi. Navrhují plakáty, ilustrují knihy, dělají počítačovou grafiku. Ale většina odchází do zahraničí, hlavně do Ameriky. Byl jsem před časem v jednom hollywoodském studiu a našel tam osm svých studentů.

LN Což je pro vás dobré vysvědčení.

 Pro mě možná ano, ale Belgie přichází o talenty.

LN Několikrát jste tady na AniFestu zmiňoval svůj vztah k české animované škole. Jak jste se k ní dostal?

 Když jsem byl mladý, líbil se mi Disney, ale nechápal jsem, proč ho všichni imitují. Velmi mě ovlivnily grafika a malba. A pak jsem náhodou uviděl Trnkův film Pérák a SS. Okouzlil mě – nejen proto, že byl o fašismu, ale i proto, že ukázal, jak dobře se dá dělat něco jiného. Později jsem se dostal k další tvorbě Jiřího Trnky a viděl jsem spoustu českých animovaných filmů. Celá ta škola mě nadchla a taky jsem trošku záviděl – dělají, co je baví, mají studia a peníze na výrobu, to je život! Pak jsem viděl i Zemanův film Vynález zkázy, zdál se mi úžasný, měl úspěch v osmapadesátém roce na světové výstavě v Bruselu. Když jsme se s Karlem Zemanem sešli na festivalu v Teheránu, ukázalo se, že oba pracujeme se stejnou francouzskou kamerou. Nechápal jsem, jak z takového už vlastně zastaralého aparátu dokázal vykouzlit ten úžasný film. Vyprávěl mi, že si sestrojil všelijaká udělátka, aby docílil potřebného efektu. Pro mě to je dodnes zjevení a považuju to za zázrak. Potkal jsem se později také s Jiřím Brdečkou, byl neuvěřitelně vzdělaný, sečtělý, se širokým záběrem zájmů a vědomostí, a přitom velmi skromný.

LN Hovořil jste někdy s Jiřím Trnkou?

 Já si k němu netroufl jít, i když jsem ho potkal. Byl jsem mladý a on pro mě představoval nedostižný vzor. Zato jsem se velmi spřátelil s Břetislavem Pojarem. Viděl jsem, jak na něj nadšeně reagovali studenti, když u nás přednášel, nejen pro respekt, který vzbuzuje jako umělec, ale i pro jeho schopnost empatie a navazování kontaktů. Když byl u nás doma, můj tehdy ještě docela malý syn si s ním hodiny povídal – nevím, v jaké řeči, ale rozhodně Břetislava v té chvíli preferoval přede mnou. Jsem šťastný, že jsem mohl české tvůrce a českou animovanou školu poznat.

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Vyhrajte balíček Kendamil XXL a k tomu výborné kaše pro vaše miminko
Vyhrajte balíček Kendamil XXL a k tomu výborné kaše pro vaše miminko

Kendamil je kojenecká výživa bez kompromisů. Dopřejte svému děťátku to nejlepší – oblíbenou prémiovou výživu v XXL balení! 3 z vás ji pošleme a...

Mohlo by vás zajímat