Lidovky: Na obálce novinky je zasněžený chlap se zavřenýma očima. Má to pro vás nějakou hlubší symboliku?
Ticho vnímáte skrz sebe tím, že se odhlučníte od okolního světa. První, co pro to můžete udělat, je, že zavřete na delší dobu oči. Třeba na tak dlouho, že vám zapadají sněhem. Na obálce je kresba mého blízkého kamaráda, z něhož jsem ten klid a vnitřní ticho cítil i ve velmi vypjaté situaci, na skutečném rozhraní života a smrti. Píšu o tom v knize. Vlastně je celá o tichu, v kterém se lidé rozhodují, jak dál naloží se svým životem.
Ať je to v přítmí tropického pralesa, v mexických horách, za polárním kruhem, nebo na mosteckém sídlišti. Jsou to příběhy mezi nebem a zemí, o mých láskách: mé ženě, dětech, rodičích, přátelích i lidech, které jsem potkal na cestách po světě a kteří mě inspirovali jak při psaní, tak v životě. Je to kniha, ve které si odpovídám na tři otázky, které mě trápily už od dětství…
Lidovky: Které to jsou?
Jednou jsem byl na prázdninách u babičky, bylo krásné léto, prázdniny, já blbnul s kamarády, byl jsem bytostně šťastný, a najednou mi hlavou blikla myšlenka: Stejně jednou umřeš! Od té doby jsem myslel na to, co je po smrti, jaký je smysl života a co v něm má vlastně smysl. A vždy jsem o těch otázkách přemýšlel o samotě a se zavřenýma očima.
Lidovky: V knize se hodně vracíte do minulosti, mimo jiné na Siberut, kde jste opakovaně trávil týdny, měsíce. Rezonuje ve vás pořád minulost, jste nostalgik?
Nejsem. Nemám potřebu se zaobírat minulostí a říkat si, co jsem mohl udělat jinak, protože to stejně nezměním. Ale můžu začít v přítomnosti podle toho, co a jakým způsobem v ní dělám, jak se chovám k ostatním, a tím změnit vlastní budoucnost. Na Siberut se vracím pro to ticho, které tam krásně slyšíte v přestávkách mezi symfoniemi cikád pod majestátními obrovskými stromy, za oddychováním místních šamanů po transových tancích a mezi bezstarostný smích přírodních lidí, jedněch z posledních lovců a sběračů.
Lidovky: Jezdíte na Siberut pořád?
Naposledy jsem tam byl před rokem, celkem už podeváté, takže to pro mě hluboká minulost není. Je to součást mě, strávil jsem tam celkem víc než rok života. Čímsi se mě Siberut pořád dotýká, i když se tam toho za posledních dvacet let hodně změnilo. Mám tam staré přátele a vždy tam zažiju něco nového, neznámého. Naposledy, jak o tom píšu v Knize o tichu, jsem tam málem zažil válku mezi dvěma osadami kvůli rituální popravě jednoho neuctivého mladíka.
Lidovky: Čtete dneska ještě cestovatelský Koktejl, který jste v roce 1992 spoluzaložil?
Ano, dělají ho výborně, jsou tam pořád zasvěcené cestopisné reportáže a nádherné fotografie od českých autorů. I když na časopis samozřejmě dolehla těžká doba jako na všechna tištěná média: kvůli poklesu inzerce, kvůli koronaviru i kvůli nárůstu televizí a internetu.
Lidovky: Když člověk vaši novinku čte, má občas dojem, že jste prošel nějakou mentální transformací, že je z vás vizionář, mystik. Hned ta první věta: „Mé srdce přetéká něhou.“ Pardon za tu drzost, ale trochu mi to připomíná Paula Coelha, toho podomního kšeftaře s náhle zjevenou pravdou. Doufám, že se mýlím…
Změnil jsem se. Aspoň to říkají blízcí lidé. Už nemám potřebu se s nikým srovnávat, není kam spěchat, o co usilovat. Zmizela třeba touha pít, flirtovat, kupovat si nové auto, přemýšlet, co dalšího si pořídit. Rozhodl jsem se žít tichý, klidný a spokojený život. Takže ani váš soud na základě mé první věty se mě nedotýká. Nic nevypovídá o mně ani o mé knize, ale o vás.
Lidovky: A ta náhle zjevená pravda?
V životě jsem si způsobil dost bolestivého utrpení, které trvalo roky. A utrpení má jednu skvělou vlastnost, pokud se tedy u něj přestanete litovat: dovede vás k určitému poznání. Třeba k takovému, že všechno si ve svém životě způsobujeme sami. Bolest i radost. A podle toho se dnes chovám, abych cítil spíš tichou radost. I o tom je ta kniha. A ještě jednou k té náhle zjevené pravdě: ona se složitě nevymýšlí, nedochází se k ní, ona prostě je. Buď ji nahlédnete, nebo ne.
Lidovky: V jedné ze svých předchozích knížek jste bilancoval otřesnou zkušenost s alkoholismem. Dokážete dneska reflektovat, proč může člověk propadnout nezřízenému pití?
Když má člověk hluboko v sobě ukrytý pocit, že mu v životě něco chybí, má tendenci z toho života na chvíli vystoupit. Zapomenout při pití na pocit nezdaru v čemkoli, na všechno tíživé na své životní cestě. Alkohol vám umožní se těch nepříjemných pocitů na pár hodin zbavit, ale když se pak probudíte, jste na tom stejně, ne-li hůř. Opět jste zklamal sám sebe, protože jste se musel znovu opít, místo abyste se sebou něco začal dělat.
Lidovky: Vy jste pil víno, pivo, kořalku?
Tvrdý alkohol.
Lidovky: Našel byste na alkoholu něco pozitivního?
Už ne. Ale chápu, že si třeba manželé jednou za měsíc spolu otevřou lahev vína, aby se uvolnili a na chvíli zapomněli na všechny starosti. Nemám potřebu někoho mentorovat. Ale není to nic pro mě, abstinujícího alkoholika. Já se snažím žít svůj život tak, abych z něj neměl touhu unikat do opilosti.
Lidovky: To byl váš nápad, přetavit knihu Úsměvy smutných mužů do filmové podoby?
Ne, byl to nápad režiséra Dana Svátka.
Lidovky: Jste spokojený s tím, jak to na plátně dopadlo?
Natočil ten film skvěle. Vystihl v něm přesně atmosféru knihy, léčebny i bolavé duše alkoholika. Je to dobrý film o špatných věcech.
Lidovky: V Knize o tichu píšete, že „jediné, čím musím být, už jsem“. Čím jste?
Pro pozorného čtenáře je to možné vyčíst v knize. Neberme mu ten moment překvapení. Ponechejme té knize kus tajemství.
Lidovky: Nakonec mi Kniha o tichu připomíná vzdáleně „vývojový memoár“ Alejandra Jodorowského Tanec reality. Jsou vám jeho knihy, filmy, komiksy, divadlo blízké?
Bohužel toho autora neznám. Blízký, jak píšu v knize, je mi třeba svou syrovou pravdou Charles Bukowski nebo svým velmi citlivým pohledem na svět Ota Pavel.