Z rukou herečky Jane Fondové přebral včera večer rumunský režisér Cristian Mungiu Zlatou palmu pro nejlepší film. Porota vedená britským režisérem Stephenem Frearsem ocenila syrový snímek situovaný do konce éry komunistického režimu, v němž se mladá žena pokouší podstoupit tehdy zakázaný potrat.
Další dvě z hlavních cen si odnesli Američan Julian Schnabel a Němec s tureckými kořeny Fatih Akim. Schnabel získal cenu za režii za příběh úspěšného muže, který po těžkém úrazu kompletně ochrne a je schopný komunikovat se světem pouze pomocí jednoho oka. Více než polovina filmu francouzské produkce Le Scaphandre et le papillon (Skafandr a motýl) je natočena subjektivní kamerou; zdánlivě přežitá metoda tu dostala nečekaně působivý rozměr. S citlivě natočeným lidským příběhem Auf der anderen Seite (Na druhé straně) se pokusil prosadit německý Turek Fatih Akim, který (opět) zpracoval své osobní téma vztahu Turků a Němců. Snímek mu vynesl cenu za scénář.
Jubilejní, ale nijak převratný
Prestižní festival, od nějž se čeká, že představí to nejpozoruhodnější, co se v průběhu posledního roku natočilo, letos sice slavil jubileum, ale filmy nabídl jen takové, jaké se urodily. Mimořádné zážitky se letos nekonaly.
Organizátoři se rozhodli, že v hlavní soutěži dají šanci rovným dílem ověřeným jménům, která už v Cannes zabodovala, ale i nováčkům. Sázka na jistotu se ne vždycky vyplatila, typické to bylo například u velmi nevyvážené kolekce amerických snímků. Zatímco bratři Coenové obstáli a jejich film No Country For Old Men (Tahle země není pro starý) postupně vykrystalizovala v jeden z nejlepších soutěžních filmů, další festivalový oblíbenec Quentin Tarantino předvedl efektní samoúčelnou exhibici Death Proof (Auto zabiják). Coenové natočili adaptaci knihy Cormaka McCartyho stylově čistě, originálně, s velkým nadhledem i zřetelným sdělením, Tarantino opět dokázal, že nehorázně hazarduje se svým talentem, a zkouší, co všechno mu u jeho fanoušků ještě projde.
|
60. filmový festival v Cannes |
|
Zlatá palma |
Další americký zástupce v soutěži, kriminální drama Zodiac režiséra Davida Finchera, se nechal inspirovat skutečným příběhem sériového vraha. Film, který má potenciál oslovit spíš tradiční než festivalové publikum, zaujal hlavně brilantní rekonstrukcí Ameriky sedmdesátých a osmdesátých let. Mnohem méně invenční byl James Gray s filmem We Own The Night (To je naše noc), příběh dvou bratrů, z nichž každý stojí na opačné straně zákona, se příliš nelišil od kriminálek na sobotní večer.
Tvůrci jako Korejec Kim Ki-duk, Američan Gus Van Sant, Rus Alexander Sokurov, Číňan Kar-wai Wong nebo Srb Emir Kusturica představili solidní filmy, ale nikdo z nich nepřekročil svůj stín.
Dívčí sny v Íránu
Překvapivě bez jedné z hlavních cen odjela z Cannes íránská režisérka Marjane Satrapiová. Pokud měl ovšem někdo v Cannes originální film, pak právě ona. Sedmatřicetiletá kreslířka převedla do podoby celovečerního animovaného filmu svůj úspěšný komiks Persepolis, v němž zpracovala svůj vlastní příběh: íránské děvče se vzpouzí nově nastoleným normám v zemi, nechápe, proč je špatné poslouchat metalovou kapelu Iron Maiden a vyznávat punk, rodina ji raději pošle do Evropy, kde se Marjane snaží vypořádat se svým dospíváním i íránskou identitou.
Prostřednictvím jednoduché zkratkovité animace vypráví autorka příběh plný faktů i emocí a divák se spolu s ní pokouší pochopit, proč musí být obyčejné holčičí sny tak nereálné. Film plný humoru a originálních nápadů vyvolal vlnu odporu ze strany Íránců, všem ostatním udělal radost.
O českou atrakci v hlavním soutěžním programu se postaral divadelní režisér a stále vyhledávanější herec Miroslav Krobot v hlavní roli snímku maďarského režisér Bély Tarra The Man From London (Muž z Londýna). Černobílý film natočený ve velmi dlouhých a pomalých záběrech vzbudil u jedněch pobouření, u jiných respekt.
Rozporuplné přijetí filmů je ovšem v Cannes velmi typické a mezinárodní úspěch Miroslava Krobota to ani v nejmenším nesnižuje. České barvy letos hájila i Eva Zaoralová. Umělecká ředitelka karlovarského festivalu a dlouholetá šéfredaktorka časopisu Film a doba získala v Cannes jednu z třiceti Zlatých palem udílenou novinářům.
