Zdání opravdu klame. Portrét povýšeného intelektuála ve dvou částech

Režiséři dávají inscenaci svébytný tvar, který je rozlomen do dvou částí: prvá je – při zachování obvyklého režijního minimalismu této dvojice – de facto tradiční činohrou, druhá především spoléhá na sílu a asociativní „vazbení“ vybudovaného scénického obrazu.

Horák s Pěchoučkem Bernhardův text upravili. V jejich zpracování figuruje pouze jeden herec, Ivan Lupták, který vedle hlavní postavy bývalého artisty Karla ztvárňuje i jeho bratra Roberta. Tento part je ale značně eliminován a dramatické napětí vyvěrající ze vztahu obou bratrů, jež má charakter jakési hassliebe, se tu prakticky neobjevuje. Inscenátoři se cele soustředí na portrét Karla: sebestředného, intelektuálně povýšeneckého macha, který nemůže pochopit, proč jeho nedávno zemřelá manželka, pro niž „tolik udělal“ (rozuměj: které celý život autoritativně velel), v závěti odkázala svůj majetek – domek na venkově – ne jemu, ale jeho bratrovi, bývalému herci.

Švandovo divadlo uvede Bergmanovy Scény z manželského života

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Prvá část inscenace je postavena na Luptákově interpretaci monologu Karla, již doprovází jen minimální jevištní akce. Postavu a její svět zřetelně určují již dva scénografické prvky: Karlovo vzezření a objekt / železná konstrukce, před níž postava vede svou řeč. Lupták (Karel) má vzhled šlechtice, panovníka (viz typická paruka a oděv) a za ním se tyčí jakýsi skelet šapitó. Za tento skelet herec také ve dvou vypjatějších chvílích zajde a „přilepen“ na zadní stěnu sálu vypadá náhle jako moucha lapená do pavučiny, již vytvářejí stíny skeletu objevující se na stěně sálu. V závěru prvé části se pak Lupták doplazí do šapitó a naříká jako nějaká raněná šelma. Dává průchod Karlovu „zásadnímu“ zranění (tomu, že se jeho manželka ve své závěti zachovala zcela nečekaně), které vlastně zpochybnilo celou jeho osobnost a životní postoje.

Málo výmluvná konstrukce

Druhá část inscenace má zcela jiný ráz. Poté, co se Karel schoulí pod konstrukcí, se na ni seshora, od stropu snese dosud neviděná ženská postava, představovaná novocirkusovou herečkou Eliškou Brtnickou, a začne se po ní za doprovodu mysteriózní, psychedelické hudby a ruchů různě plazit a obtáčet jako nějaký pavouk. Daný obraz, určující aranžmá zbytku inscenace (na konstrukci posléze vyleze i Lupták a oba herci vytvářejí různé pohybové interakce), se nedá zcela exaktně uchopit – Horák s Pěchoučkem nabízejí divákům jen jakési „pole interpretačních možností“. Ženská figura tu je zřejmě jakousi personifikací Karlova temného, bolavého „vnitřního já“.

Problém koncepce druhé části je v tom, že dotyčný obraz působí nedostatečně výmluvně, „hází“ jen málo významů – pořád primárně jako bychom sledovali to, že dva herci se pohybují po železné konstrukci. Důsledkem je, že obraz – i přes evidentní snahu tvůrců – portrét hlavní postavy příliš neprohlubuje, nedaří se jej nějak jinak – existenciálněji – nasvítit. Zůstává prakticky takový, jaký byl po prvé části. A tento dojem potvrdí i nepříliš funkční Luptákovo přebrání části partu Robertovy postavy v závěru: ano, oba bratry bychom snad mohli považovat za dvě tváře jedné osoby, ale napětí mezi nimi panující, které představuje jeden z dramatických nervů Bernhardovy hry, tu skutečně schází.