KAREL SCHWARZENBERG 1937–2023
Prostořeký aristokrat
Karel Schwarzenberg, šlechtic ve vysoké politice, proslul paradoxem, kdy se konzervativní katolík stal ikonou mladých liberálů.
Před kostelem uctili vojáci památku zesnulého výstřelem do země. Za zpěvu smutečních písní, troubení a bubnování byla rakev s mrtvým postavena v kněžišti. Jaroslav Libštejnský z Kolovrat vzal dřevěný štít s malovaným erbem, rozlomil jej na dvě poloviny a ty hodil pod máry na znamení toho, že rod Rožmberků, jeho erb i jejich sláva na světě pomíjejí. Tak byl pohřben Petr Vok, poslední Rožmberk, zesnulý 6. listopadu 1611. S Karlem Schwarzenbergem nevymírá slavný rod, pokračuje dál. Jenže zeslábne jeho česká stopa, která tuto zemi poznamenává kulturně, hospodářsky i politicky už 370 let.
Děti Karla VII. ze Schwarzenbergu žijí v Rakousku či Británii. Tak osobní vazby k české zemi, jako měl jejich otec a jeho předkové, už nemají a mít nebudou. Proto se může vybavit ta úvodem zmíněná atmosféra definitivního konce, jak ji ukázal pohřeb v renesanční Třeboni.
Karel Schwarzenberg byl u nás 34 let znám jako výjimečný muž, který do české politiky vnesl ducha aristokracie se všemi plusy či minusy. V 90. letech, v době étosu sametové revoluce a Václava Havla, ale i nových „podnikatelů“ ve fialových sakách, sem vnášel ducha konzervativní kultivovanosti.
Ale pozor. Nespadl sem z měsíce ani jako běžný „reemigrant“, jak se nehezky říkalo. Jednak proto, že sám byl rodák z Prahy. Pak proto, že až do roku 1948 v této zemi (na Orlíku nebo v Čimelicích) žil. Ale hlavně proto, že i v rakouském exilu byl vychován k českému i evropskému vlastenectví svým otcem, též Karlem, heraldikem a odpůrcem nacismu.
Nebyla náhoda, že Karel Schwarzenberg jezdil z exilu do Československa už v 60. letech i za normalizace jako turista. Nebyla náhoda, že v roce 1984 byl zvolen předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. Že v této pozici přijel v březnu 1989 do Jihlavy jako pozorovatel na soud s Ivanem Jirousem a Jiřím Tichým za petici Tak dost!.
Nebyla náhoda, že Vilému Prečanovi nabídl zámek Schwarzenberg v Bavorsku pro archiv samizdatové a exilové literatury (Československé dokumentační středisko). A nebyla náhoda, že začátkem listopadu 1989 přijel do Vratislavi (Polsko už mělo po pádu komunismu) na Festival československé nezávislé kultury. Poprvé se tam sešli Češi a Slováci z domova – ti, kterým se navzdory buzeracím československých orgánů a pohraničníků podařilo tam dostat – a z exilu.
To tvořilo logické schodiště, jež na jaře 1990 dovedlo Karla Schwarzenberga k tomu, že ho prezident Václav Havel jmenoval svým kancléřem, šéfem úřadu hlavy státu. Jinými slovy to vedlo k rozhodnutí, že Schwarzenberg ve zralém věku 52 let zahájil dráhu státního úředníka, posléze politika v rodné zemi.
Sloužím rodu a státu
Jenže k jeho renomé výjimečné osobnosti přispěly více jiné faktory než ty citované. Bylo to nezaměnitelné osobní kouzlo, šarm a na zdejší poměry nezvyklé manýry včetně způsobu vyjadřování. Byla to věru zvláštní kombinace. Schwarzenberg vystupoval jako konzervativní katolík, libující si v archaickém jazyku či mluvnici. A zároveň měl nápadné porozumění pro české „liberální plebejství“, k bývalému disentu, k lidem z kulturního undergroundu a vůbec lidem nekonformním, což se týkalo i jejich jazyka.
V nemalé části společnosti patřilo k bontonu mluvit o „knížeti“ (nemuseli dodávat, koho tím myslí) či používat jeho jazykové archaismy a říkat tomu „po knížecím způsobu“. Kombinace toho všeho udělala ze Schwarzenberga nezaměnitelnou a neopakovatelnou osobnost. Muže, jenž se v Rakousku pohybuje v nejvyšších kruzích společnosti, byznysu i politiky (“lev salonů“), ale u nás se dokáže právě tak přirozeně pohybovat v kruzích undergroundu a hospod nižších cenových skupin. Muže, který je rodem i výchovou konzervativní katolík a profesí bohatý podnikatel, ale značná – navíc mladší – část společnosti ho vnímá jako lídra liberální demokracie, ba levicového liberalismu.
Toto osobní kouzlo, Schwarzenbergova nezaměnitelnost, ba unikátnost, přispívaly zásadně – možná víc než jeho ministerské posty či založení politické strany TOP 09 – k jeho veřejnému úspěchu. A také k rozhodnutí kandidovat v prezidentských volbách v roce 2013, prvních přímých, proti Miloši Zemanovi. Ve finále ovšem Schwarzenberg prohrál.
Vraťme se k jiným bodům jeho života. Narodil se 10. prosince 1937 (rád dával k lepšímu, že na Den lidských práv) v Praze jako Karel Jan Nepomuk Bedřich Antonín Vratislav Menas. Byl mimo jiné 12. knížetem ze Schwarzenbergu a 17. vévodou krumlovským. Což souvisí s Rožmberky. S aristokratickými tituly je to podobně jako s vojenskými hodnostmi. Jako je v armádě hodně podplukovníků, málo plukovníků a minimum generálů, mezi aristokraty je více hrabat, málo knížat a minimum vévodů. Rožmberkové se vymykali tím, že konkrétní titul neměli, mluvilo se o jejich dominiu, což bylo více než jen „obyčejné“ hrabství či knížectví. Podobně to je se Schwarzenbergy a jejich krumlovským vévodstvím. I ti se vymykají.
Pro Karla tu byly zásadní roky 1965, když ho adoptoval Jindřich Schwarzenberg z hlubocko-krumlovské větve rodu, a 1979, když zemřel jeho adoptivní strýc Josef. Tehdy se stal hlavou celého rodu, čímž získal nemalé prostředky. To mu umožnilo velkorysost vůči Prečanovi a po roce 1989 investice do restituovaných majetků. Hlavně to ovšem znamenalo skutečný vstup do extraligy společenské, hospodářské a posléze i politické elity v Rakousku i Česku.
Ale bez ohledu na prostředky platí v aristokratickém světě dávné rytířské heslo „sloužím“. Legenda praví, že nápis „sloužím“ (ich dien) měl na chocholu Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku a že si ho odnesli vítězní Angličané. Jisté je, že slova ich dien jsou dodnes ve znaku princů z Walesu, následníků britského trůnu. A že britští panovníci skutečně slouží. Královna Alžběta II. ještě pár dnů před smrtí, ve věku 96 let, jmenovala premiérku Trussovou.
Člen Řádu zlatého rouna
Na službě si zakládal i Karel Schwarzenberg. Jako by měl geneticky zakódováno, že v rodu, který zná své předky od 12. století, se předává štafeta z generace na generaci. Sloužit odkazu rodu, sloužit státu, jsem-li v jeho službách, takhle to viděl. Po roce 1989 člověk s jeho životní i rodovou zkušeností a průpravou sloužil tomu, aby stát získal a posílil západní ukotvení. Sloužil politice, kterou pokládal za v jádru správnou, ba jedinou možnou, i tehdy, kdy měl sám pochyby.
V rozhovoru třeba řekl, že osobně byl proti udělení nezávislosti Kosovu. Protože bylo slíbeno, že zásah NATO proti Srbsku nepovede ke změně hranic. A on jako konzervativec tvrdil, že pravidla (neporušení slibu) váží více než hodnoty. Ale jako ministr zahraničí se v roce 2008 za uznání Kosova postavil, neboť to patřilo k politice českého státu. Takto vnímal loajalitu vůči státu a jeho politice.
Když ale mluvil za sebe, ne za stát, dokázal být přímý i za cenu, že si tím sám uškodil. Třeba když v prezidentské kampani v roce 2013 řekl do kamery, že podle dnešních měřítek by byl odsun československých Němců odsouzen jako porušení lidských práv a prezident Beneš i jeho vláda by se ocitli před mezinárodním trestním soudem v Haagu. Nevěděl snad, že je to voda na mlýn voličů Miloše Zemana? Samozřejmě že věděl, ale nemohl si pomoci.
Náš pohled na Karla Schwarzenberga zůstává více či méně čechostředný. Snad každý ví, že k 28. říjnu dostal Řád bílého lva, nejvyšší české vyznamenání. Ale kolik lidí ví, že již od roku 1991 byl členem Řádu zlatého rouna, prestižního vyznamenání s tradicí téměř šesti set let?
V široce sdílené paměti zůstane spíše to ze Schwarzenbergovy „plebejsko-liberální“ polohy. Třeba když mluvil o lidovcích jako o „černoprdelnících“. Nebo když řekl k Alexandru Vondrovi a kauze Promopro „hovno měl pod kontrolou“. Snad tím chtěl naznačit, že Schwarzenbergové jsou tady doma se vším dobrým i špatným. Ale to už se nikdy nedozvíme.
Karel Schwarzenberg, potomek slavného šlechtického rodu, spoluzakladatel TOP 09 a bývalý ministr zahraničí ČR, zemřel 12. listopadu ve věku 85 let.
Zbyněk Petráček
HENRY KISSINGER 1923–2023
Mistr kyvadlové diplomacie
K Henrymu Kissingerovi, veteránovi světové diplomacie, si pro radu chodilo deset amerických prezidentů bez ohledu na stranickou příslušnost. Jako diplomat v administrativě prezidenta Richarda Nixona zastával Kissinger (rodák z bavorského Fürthu) politiku takzvané konstruktivní dvojznačnosti, jejíž následky cítí americké administrativy dodnes.
Na jedné straně byl hlavním konstruktérem uvolnění vztahů s Maovou Čínskou lidovou republikou, které v roce 1972 vyvrcholilo návštěvou Nixona v Pekingu, na druhé straně se osobně zasadil o to, aby byl jazyk čínsko-amerických námluv dostatečně dvojznačný na to, aby ho bylo možno interpretovat ve prospěch tchajwanské autonomie.
Podobnou strategii zvolil – již jako ministr zahraničí – i na Blízkém východě. Příslovečnou se stala jeho „kyvadlová diplomacie“ mezi Izraelem a egyptsko-syrskou koalicí během jomkipurské války v roce 1973. Po izraelském strategickém vítězství Kissinger podmínky příměří záměrně formuloval tak, aby si je obě strany vyložily po svém – Tel Aviv jako začátek dalšího vyjednávání a Káhira jako rozkaz ke stažení izraelských sil. Výsledkem byl spokojený Izrael i uvolnění vztahů mezi USA a Egyptem.
Mezi další úspěchy, které se Kissingerovi tradičně připisují, patří takzvané Pařížské dohody taktéž z roku 1973, jež ukončily válku ve Vietnamu a za něž americký ministr zahraničí obdržel Nobelovu cenu míru, či uvolnění vztahů se Sovětským svazem známé jako détente.
Naopak jako značně kontroverzní je vnímáno „umožnění“ násilných převratů v Jižní Americe a také podpora Pákistánu v bangladéšské válce za nezávislost v roce 1971.
Ani po odchodu z profesionální diplomacie v roce 1977 Kissinger nepřestal radit americkým prezidentům. Jeho názoru si cenili nejen republikáni Ronald Reagan či George W. Bush, ale také například demokrat Barack Obama, jehož vláda Kissingerovi v roce 2016 udělila cenu za vynikající služby státu. Blízký vztah s pragmatickým stratégem udržovala rovněž někdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová, což ji pravděpodobně stálo podporu levicových voličů během její prezidentské kandidatury v roce 2016.
Henry Kissinger, jehož životopis se dá číst i jako dějiny zahraniční politiky druhé půle 20. století, zemřel 29. listopadu v úctyhodném věku sta let.
Štěpán Hobza
JURAJ JAKUBISKO 1938–2023
Dovidenia v nebi, priatelia
Ve věku 84 let zemřel 24. února režisér Juraj Jakubisko, jeden z nejosobitějších tvůrců slovenské a české kinematografie. Tvůrce obdařený mimořádnou fantazií, náklonností k vyděděncům i fanfarónům a smyslem pro magickou obraznost.
Proslavil se rozličnými skutečnostmi. Třeba v roce 2012 se o tehdy čtyřiasedmdesátiletém Juraji Jakubiskovi psalo jako o nejstarším pacientovi v Česku, který se podrobil transplantaci srdce. (Operaci tehdy v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny vedl Jan Pirk.) Věhlas získal i díky velkofilmu Bathory (2008), který s rozpočtem přes 320 milionů korun dlouho nesl označení nejdražšího středoevropského projektu všech dob. To nejcennější z jeho tvorby má ale kořeny už v mimořádné éře šedesátých let.
Na svět přišel 30. dubna 1938 ve východoslovenské vesničce Kojšov. Do rodné krajiny a za tamními obyvateli se ve své tvorbě opakovaně vracel, často prostřednictvím magických obrazů a fantaskních přeludů. Z mládí si do svého dalšího života a tvorby přinesl i mimořádnou energii a chuť věnovat se široké škále činností: ještě před nástupem na umělecká studia se věnoval různorodým zálibám – maloval, psal básně, komponoval, hrál amatérské divadlo, běhal, závodil na kole, byl leteckým modelářem, skákal s padákem, létal na větroni. Umělecké ambice jej přivedly do Prahy, kde vystudoval Umprum a v roce 1962 byl přijat ke studiu režie na FAMU. První celovečerní film Kristove roky natočil v roce 1966, do konce dekády následovaly tituly Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni a Dovidenia v pekle, priatelia.
Jeho filmy byly od počátku charakteristické svou obrazností, syrovostí a zároveň hravostí, tíhnutím k metafoře a alegorickému přesahu. Východoslovenský rodák se záhy stal nejen originálním tvůrcem v kontextu československé nové vlny, ale i přirozeným souputníkem vrcholných představitelů tehdejší italské či francouzské kinematografie: notorická je ostatně jeho přezdívka Fellini východní Evropy. Povídkový film Zbehovia a pútnici (1968) natočil Jakubisko v československo-italské koprodukci a dostal se s ním do soutěže festivalu v Benátkách, film Vtáčkovia, siroty a blázni měl francouzského koproducenta, snímek Dovidenia v pekle zase italského...
Všechny ty snímky vynikají mimořádnou prací s obrazem, zejména ve Zbězích a poutnících hraje klíčovou roli barva, která svými významy komunikuje s dalšími složkami filmu. Zároveň tehdejší Jakubiskovy filmy nesou vzdorovitou aktuální výpověď. Ve Zbězích, jejichž hrdinové se pohybují v apokalyptické realitě válečných konfliktů, se polemizuje s povinnou představou ušlechtilých partyzánů a do filmu se operativně dostaly i záběry ze sovětské okupace v roce 1968. Groteskní podobenství Vtáčkovia, siroty a blázni (1969), na jehož scénáři se podílel spisovatel Karol Sidon, líčí osudy trojlístku přátel, kterým zbývá jen bláznovství, aby přežili v nepřátelském světě prodchnutém beznadějí. A film Dovidenia v pekle, priatelia, rovněž vytvořený ve spolupráci se Sidonem, kde si skupinka lidí v odlehlém venkovském sídle chce žít vlastním životem, daleko od celosvětové katastrofy a diktátu budování „rudé archy“, je už vír zběsilé, kruté fantasmagorie.
Normalizační logika uvrhla všechna tato mimořádná díla do trezoru, film Dovidenia v pekle, priatelia nesměl být ani dokončen. Režisér svou vizi dotvořil až v roce 1990, přesvědčivě navázat na původní záměr se mu však již nepodařilo. Svůj vracející se motiv vyděděnců putujících válkou zmrzačeným prostředím ale úspěšně zúročil i ve filmu Sedím na konári a je mi dobre (1989), natočeném těsně před pádem komunistického režimu, kde hlavní role ztvárnili Bolek Polívka a Ondřej Pavelka. Někdejší znejisťující fantasknost v tomto filmu z velké části vystřídala hořká ironie a znatelně větší vstřícnost vůči širšímu publiku, neztratila se však osobitá poetika ani působivá výpověď o lidství ve vymknuté době.
Než však mohl Jakubisko natočit tento film, dokončit „peklo“ a pokračovat ve svobodné (ale ne vždy umělecké kvalitě přející) éře přes filmy Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný či Nejasná zpráva o konci světa až k velkofilmu Bathory, musel se vyrovnat s existencí v normalizačních mantinelech: nejprve přišel úplný zákaz, pak přece jen povolení natočit snímek Postav dom, zasaď strom (1979), režimu zdánlivě konvenující, ale následně rovněž zakázaný.
V 80. letech si Jakubisko našel způsob, jak se vyhnout cenzuře a dostat se ke svým divákům skrze mainstreamovou, ale zároveň nikoli tuctovou tvorbu: nejvýznamnějším dílem této doby je sága zednického rodu Pichandů Tisícročná včela (1983), zpracovaná jako film i televizní seriál v československo-rakousko-německé koprodukci. Oblíbené zůstávají i pohádkové a „fantasy“ příběhy, natáčené rovněž v koprodukci se západními partnery – seriál Teta (1987) či filmy Pehavý Max a strašidlá (1987) a Perinbaba (1985), v níž si zahrála manželka Federika Felliniho Giulietta Masina. Nedávný druhý díl této pohádky je také posledním dokončeným Jakubiskovým filmem.
Marcel Kabát
GINA LOLLOBRIGIDA 1927–2023
Gina nazionale
Vběhla jsem na pódium, odstrčila vítězku a zakřičela: já jsem lepší než ona, někteří začali tleskat, jiní hvízdat, tak takhle líčila Gina Lollobrigida svou účast v Miss Itálie v roce 1947, kde obsadila třetí místo. Vyhrála tehdy Lucia Bosé, rovněž pozdější filmová hvězda, o které mnohem později Gina prohlásí, že to byla její opravdová přítelkyně. Gina byla prostě vždycky Výtržnice, kterou si později v 50. letech zahrála v Comenciniho lidových komediích Chléb, láska a fantazie a Chléb, láska a žárlivost, nebo chcete-li přesně La Bersagliera (Ostrostřelkyně). A taky Gina nazionale, jak zněl jiný její titul. Byla klasicky krásná, něžný ovál obličeje, mandlové oči, vosí pas, bujné poprsí, ostatně copak říkal Philipův Fanfán Tulipán na střeše její Adélce La Franchise – vidím pěknou soutěsku mezi kopečky…
A byla i dobrá herečka, i když se nestala součástí žádné z poválečných filmových nových vln, a také spolupracovala s kvalitními režiséry, jako byli Luigi Zampa, Luigi Comencini, Mario Soldati, Christian-Jaque, René Claire. V průběhu 70. let vlastně přestala točit úplně, začala se věnovat fotografování a sochařství, protože po válce studovala na akademii výtvarných umění a přivydělávala si jako fotomodelka, což ji nakonec přivedlo k filmu, a studia nechala. Říkávala, že herečkou být nechtěla, začala filmovat, aby pomohla rodině, která se po válce dostala do složité situace. Kvalitních děl ale bylo v její filmografii překvapivě jen pár, třeba Pozor, banditi!, Římanka z roku 1954, Krásky noci, Šílené moře, povídkový film z Janova a Livorna. Ona sama si velmi cenila u nás téměř neznámého snímku Jeana Delannoye Císařská Venuše o Paole Borghese, za který ale dostala několik cen, například Donatellova Davida. Její věčná sokyně Sofia Loren má v tomto směru bilanci lepší, ostatně jejich rivalství bylo celá léta spíš folklór, Lollobrigida už o tom nechtěla ani slyšet, i když v mladších letech měla o Loren prohlásit, že je to neapolská žirafa, a ta na její adresu pravila, že ji nemá ráda.
A tak krasavice Gina zůstávala hlavně ozdobou výpravných romantických filmů a komedií, Zvoník od Matky Boží,Dobrý den, paní Campbellová! nebo Nejkrásnější žena na světě o operní pěvkyni Lině Cavalieri, kde se sešla s Vittoriem Gassmanem. Doma, ale i v celé Evropě byla idolem generace narozené ve dvacátých a třicátých letech minulého století, představovala ideál ženské krásy padesátých a šedesátých let. V Hollywoodu hrála, ale jako mnoho jejích kolegyň se vrátila domů, což Italové ocenili a věnovali jí další familiérní přezdívku – Lollo. Dokonce měla vlastní emisi známek, vydala je Republika San Marino.
Soukromý život se jí ale příliš nevydařil, z manželství se slovinským lékařem Milko Skofičem měla jediného syna Andreu Milka. To však skončilo rozvodem a Gina měla přemnohé avantýry, mezi její milence patřil módní kardiochirurg Christiaan Barnard a prý i Fidel Castro, s příbývajícím věkem si libovala v mladších milencích, což jí přineslo řadu komplikací jako sňatek se španělským podnikatelem, který dotyčný zfalšoval.
Poslední roky jejího života poznamenaly napjaté vztahy mezi ní a synem, jenž měl dojem, že se matku stále snaží někdo využít a připravit o majetek. Zejména nesouhlasil, aby o něm rozhodoval její údržbář, kterého ona považovala za svého přítele a vnímala jako svého vnuka, toho skutečného Dimitriho ze své vily poblíž via Appia Antica po roztržce vyhodila. Syn nakonec dosáhl toho, aby její majetek spravoval zákonný zástupce.
To byla pro Ginu velká potupa. V rozhovoru v italské televizi v roce 2021 řekla, že víc než unavená se cítí ponížená a že ji měli nechat v klidu zemřít, protože takové zacházení si nezaslouží. Jsou to nepěkné peripetie, pro krásné ženy bývá stáří těžká disciplína. Její zářivou krásu z mladých let to ale nezmění, navždy zůstane nejkrásnější Modrou vílou z Pinocchia.
Gina Lollobrigida zemřela 16. ledna, bylo jí 95 let.
Jana Machalická
PETRUŠKA ŠUSTROVÁ 1947–2023
S duší vzpřímenou
Přítelkyně svobody a služebnice slova Petruška Šustrová byla celý život statečná. A spoustu let i za nás za ostatní, byť si to mnozí neuvědomovali.
Nemoc Petrušku už dlouhý čas užírala, poslední týdny jejího života hodně nesmlouvavě, avšak zemřela doma v klidu, mezi svými nejbližšími. Zemřela tak, jak prožila celý život: důstojně a s duší vzpřímenou.
Nebyl to život zrovna jednoduchý, ale rozhodně stál za to. Stál za to zdaleka nejen jí, ale hlavně nám ostatním a je důležité, abychom si to připomněli. Petruška totiž byla celý život statečná a spoustu let i za nás, byť si to mnozí neuvědomovali nebo nepřipouštěli.
Poprvé ji její statečnost přivedla do přímého střetu s mocí sotva rok po sovětské okupaci Československa. Studovala historii a češtinu, měla rok starého syna, byla zvolena do akademické rady studentů filozofické fakulty a posléze vstoupila do levicového Hnutí revoluční mládeže, založeného Petrem Uhlem, kterému ani tak nešlo o revoluci jako o to, burcovat proti počínající totalitě. Ta, pod krycím jménem normalizace, ji ruku v ruce se Státní bezpečností bez milosti zavřela do nápravného zařízení, jak se v orwellovské normalizační češtině říkalo vězení.
Když po dvou letech vyšla ven, nebyla napravena (rozuměj zlomena), ale v zemi zcela nesvobodné si dál vyvzdorovávala svou vlastní svobodu. Aby ji mohla mít, musela jako všichni, kdo o svobodu stáli tak jako ona, obětovat veškeré profesní ambice a zvolit život v „paralelní polis“, řečeno slovy Václava Bendy.
Pár let pracovala na poště, po podpisu Charty 77 skončila jako uklízečka. Ale přesto chodila třeba na podzemní semináře bohemistiky, dál se intenzivně zajímala o moderní historii, vychovávala další čtyři děti, přepisovala samizdaty, podílela se na jejich vydávání a distribuci. Oslovila ji tehdy víra, v prostředí paralelní polis civilní a neokázalá. Zejména celoživotní přítelkyně Dana Němcová ji přivedla ke konverzi a v roce 1984 ke křtu.
Ale taky se bavila; s několika dalšími občankami oné paralelní polis (Olgami Havlovou a Stankovičovou a Jarmilou Bělíkovou) založila společnost Hrobka s knihovnou ženských románů, rodokapsů a další brakové literatury, kterou totalita chtěla zadusit, stejně jako všechno a každého, kdo se jí nechtěl podvolit.
A především, stála prakticky u zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, legendárního VONS, který neúnavně dokumentoval zločiny režimu proti jeho vlastním občanům, upozorňoval na ně doma i ve svobodném světě, žádal (marně) úřady o nápravu.
V roce 1985 byla mluvčí Charty 77 a od druhé půlky osmdesátých let se stále více podílela na vydávání nezávislých časopisů. Spolupracovala s revuí Střední Evropa Rudolfa Kučery a byla členkou redakce samizdatu s recesistickým titulem Sport, který programově oslovoval nejen disidenty, v listopadových dnech 1989 se proměnil v Informační servis OF a později jeho redaktoři založili týdeník Respekt.
Na počátku roku 1990 se Petruška Šustrová stala náměstkyní federálního ministra vnitra, kde se zabývala zejména prověrkami pracovníků ministerstva, jeho tajných služeb a justice. Bylo to naštěstí jen na krátký čas; naštěstí proto, že její nadání i povaha ji vždycky víc táhly k publicistice, literatuře a překladu (její matka Jitka Bodláková byla nakladatelská redaktorka a překladatelka z němčiny). Byla redaktorkou například Českého deníku, v němž do žurnalistiky razantně vstupovala mladší generace novinářů, která dnes formuje českou mediální scénu, a také Lidových novin. Ve svých textech, zejména z kavkazských postsovětských zemí, jako kdyby dál pokračovala v obraně nespravedlivě stíhaných a potlačovaných. Za svou publicistickou činnost byla oceněna dvěma nejvýznačnějšími žurnalistickými poctami: Cenou Ferdinanda Peroutky i Cenou Karla Havlíčka Borovského.
A především začala hodně překládat. Spojila v té práci i vášni to, o co vlastně usilovala, když se v roce 1967 octla na univerzitě, a v čem jí pak režim za pomoci všech donucovacích prostředků (opět jeho orwellovským newspeakem) bránil: zájem o moderní historii a zájem o jazyk. Překládala z angličtiny a z polštiny, zejména historické a politologické práce a své milované autory: Paula Johnsona, Normana Daviese nebo Anne Applebaumovou, s níž ji navíc spojoval zájem o polskou kulturu a společnost. V roce 2008 vydala v nakladatelství Pulchra knihu rozhovorů s překladateli, kterou nazvala Služebníci slova a které předcházel rozhlasový seriál v Rádiu Česko. Jestli někdo byl vzácným a oddaným služebníkem slova v tom nejlepším slova smyslu, byla to právě ona. V tom samém slova smyslu sloužila hodnotám a věcem, které považovala za důležité a které určovaly běh i smysl jejího života: svobodě, pravdě, historii. Když byla v dobré náladě a ve společnosti lidí jí milých, někdy značně neškoleným hlasem začala zpívat: aby nás Pán Bůh miloval… I přesto, že její život nebyl lehký, Pán Bůh ji miloval. Ale co říkám, Pán Bůh ji miluje.
Novinářka, překladatelka, náměstkyně ministra, vězeňkyně, disidentka Petruška Šustrová, již si dnešní čtenář Lidovek vybavuje hlavně jako dlouholetou autorku Posledního slova, zemřela jen pár minut poté, co se noc překlopila do soboty 6. května. Těsně před svými šestasedmdesátými narozeninami.
Jaroslav Veis
DANA NĚMCOVÁ 1934–2023
Bezpečný přístav
Jezdila jsem za Danou v posledních letech do zastávky, která se jmenuje Přístaviště, a říkala jsem si, že si to vybrala dobře. Opravdu byla po ty dlouhé roky, co jsem ji znala, vždycky bezpečným přístavem pro všechny, kdo něco potřebovali: někdo talíř polévky, někdo poradit, někdo se prostě vypovídat – a všichni útěšný Danin úsměv.
Dana pocházela ze Sudet, narodila se 14. ledna 1934 a nejednou vzpomínala, jak byl její tatínek roztrpčen, když po Mnichově nedostal rozkaz bojovat, a jak mnohokrát opakoval, že jsme se měli bránit. Po válce vystudovala v padesátých letech psychologii a ve škole se seznámila se svou „největší láskou“, jak říkala, s Jiřím Němcem. Vzali se a měli spolu sedm dětí, čtyři děvčata a tři chlapce. Kvůli rozšiřující se rodině museli měnit byt, aby se všichni vešli, a nakonec bydleli v Ječné ulici blízko Karlova náměstí. A právě Ječná se stala slavným pojmem. Konaly se tam bytové přednášky, člověk tam mohl potkat kdekoho ze zajímavých lidí – od Jana Patočky po Mejlu Hlavsu.
Jak se disidenti (tenkrát se jim tak neříkalo) sdružovali, začali si představitelé režimu uvědomovat, že by takové společenství mohlo být nebezpečné, a zakročili proti skupině Plastic People. Jenže tím vyvolali v život ještě silnějšího nepřítele. Na chodbě soudu, kde se odehrávalo hlavní líčení proti Plastikům, se sešli lidé nejrůznějšího přesvědčení – od komunistů po vlasaté příslušníky undergroundu. Vznikla Charta 77 a Dana ji podepsala jako jedna z prvních. Přirozeně. Když se jí estébáci ptali, proč se do takových věcí pouštěla, a káravě dodávali „Máte přece děti!“, odpovídala jim: „No právě proto, že mám děti. Aby se za mě nemusely stydět, že jsem se na to dívala a mlčela.“
Stejně přirozeně se v dubnu 1978 podílela na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za to ji spolu s devíti dalšími na jaře 1979 zavřeli a (naštěstí) před Vánoci propustili – zřejmě těch sedm dětí bylo na někoho z těch, kdo rozhodovali, přece jen moc. Když se jí později lidé ptali, co jí pomáhalo vězení přečkat, odpovídala, že „víra a vědomí, že máme pravdu“. A tak to šlo dál. Dana pracovala pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, psala sdělení, jezdila k soudům, podepisovala různé petice a otevřené dopisy a v lednu 1989 se stala jednou ze tří mluvčích Charty 77 na rok 1989.
V roce 1989 se však svět pootočil jinak, komunistický svět se zhroutil a Dana zasedla v lavici parlamentu – nejprve jako kooptovaná poslankyně, po volbách 1990 jako řádně zvolená. Snažila se samozřejmě prosazovat ideály, o jejichž uplatnění usilovala celý život, ale zároveň přišla na to, že „politika není pro lidi, jako jsem já“. Samozřejmě chápala, že jsou potřeba dobré zákony, že je potřeba usilovat o to, aby se společnost ubírala správným směrem, ale nebylo jí vlastní domlouvat se s tím či oním a pořád hledat nějaké kompromisy.
Pro pevně křesťansky zakotvenou Danu byla důležitější pomoc konkrétním bližním a hlavně soustavná komunikace s konkrétními lidmi. Od začátku spolupracovala s Olgou Havlovou ve Výboru dobré vůle a při návalu uprchlíků z válčící Jugoslávie založila a léta vedla Poradnu pro uprchlíky. Někteří se tady uchytili, jiní se vrátili a ještě jiní pokračovali na Západ. Všichni bez rozdílu však na ni vzpomínají s vřelou láskou. Jak by také ne, když věděli, že Dana Němcová je v případě potřeby připravena nabídnout bydlení ve vlastním bytě. Když věděli, že je ochotna kdykoli vyslechnout jejich stesky, poradit a nabídnout pomoc.
Nakonec se Dana musela z Ječné odstěhovat. Majitel dům zanedbával, až ho nechal beznadějně zpustnout. Naštěstí se však našel malý byt v Braníku, dokonce v domě, kde bydlela jedna z jejích dcer. V té době už na tom Dana nebyla fyzicky moc dobře, v posledních letech seděla na kolečkovém křesle, blízkost někoho blízkého byla opravdu potřebná.
Rodina ani přátelé na ni ovšem nezapomněli, ten byt na zastávce Přístaviště navštěvovala spousta lidí. Nejen proto, aby Daně dali vědět, že na ni nezapomínají; hlavně proto, aby se jí mohli svěřit či se s ní poradit a aby nabyli dobré mysli pod vlivem jejího nikdy se nevytrácejícího vlídného úsměvu.
Dana Němcová, jedna z prvních signatářů a později i mluvčích Charty 77, zemřela 11. dubna ve věku 89 let.
Petruška Šustrová
