Soda, přesněji uhličitan sodný, je docela užitečná věc. Tavena s pískem a vápnem dává sklo, rozpuštěna ve vodě bělí surové textilie, reakcí s mastnými kyselinami poskytuje mýdlo. Spotřeba sody ve Francii 2. poloviny 18. století, kam se teď vydáme, šla do tisíců tun. A pořád jí bylo málo.
Vyráběla se loužením taveného popela z mořských rostlin, hojných zejména na španělském Středomoří. Do Francie se soda dovážela, navíc její dostupnost kolísala podle „úrody“. Potřeba sody ale rostla. Pařížská Akademie věd roku 1775 vypsala cenu 12 000 franků pro vynálezce nejlevnějšího způsobu výroby sody z domácích zdrojů. Dorazilo asi 30 řešení, ale nebylo to ono.
Roku 1789 francouzská revoluce přerušila obchod se Španěly; sodná situace se stávala kritickou. A právě tehdy se do problému ponořil neznámý lékař, chemik a krystalograf Nicolas Leblanc, osobní lékař vévody Filipa Orléanského, králova bratra.
Leblanc na chlorid sodný (kterého měla Francie dost z moře) působil kyselinou sírovou. Vznikl síran sodný. Pálil jej s uhlím a křídou na konečné produkty uhličitan sodný a sulfid vápenatý. Ty lze oddělit postupnou krystalizací (CaS je mnohem hůř rozpustný než soda). Zdánlivě složitý proces se dal snadno technicky realizovat, pročež v akademické soutěži zvítězil.
Leblanc s doporučením významných francouzských učenců získal svého vévodu a 27. ledna 1791 s ním v St. Denis u Paříže založil první továrnu na sodu. Záhy chrlila až tři metráky sody denně. Jenže...
Navzdory usilovnému podlézání revoluci byl aristokrat Filip Orléanský v listopadu 1793 sťat. V nemilost jakobínů upadl i Leblanc. Jakkoli se loajálně vzdal svého patentu ve prospěch státu, musel se ženou a čtyřmi dětmi opustit St. Denis. Továrna (nazvaná vlastenecky La Franciade) skončila v dražbě.
Zbídačelý vynálezce jen bezmocně přihlížel, jak na jeho díle bohatnou jiní. Posléze se ale vzchopil a začal se dožadovat svých práv. Dvanácti tisícovek od akademie se nikdy nedočkal. Podal si tedy žádost o odškodnění. Časem dosáhl jedině toho, že mu v roce 1801 vrátili továrnu. Polorozpadlou prázdnou budovu, z přiřknuté finanční podpory neuviděl ani sou. Mezitím si vzpomněl ještě na jednu cenu: národní prémii 3000 franků z roku 1789. Z té po dlouhých tahanicích dostal počátkem 19. století pětinu.
Však ještě nedosti. Ti, kteří si na jeho vynálezu mastili kapsy, začali roztrubovat, že Leblanc svůj vynález beztak ukradl jistému Michelu Dizému, mladšímu společníkovi z továrny. To už bylo moc.
Bída? Budiž, ale tady jde o čest! Ani ne 64letý Nicolas Leblanc 10. ledna 1806 (některé prameny uvádějí 16. 1.) končí v St. Denis svůj život ranou z pistole (někdy se uvádí, že dokonce jako chovanec chudobince v St. Dennis). Leblankův postup sloužil průmyslu beze změny sedmdesát let, než ho vytlačil úspornější postup Solvayův.
Končí příběh muže, o němž životopisec napsal: „Uprostřed nejpodivuhodnějšího dějinného převratu zachránil francouzský obchod od jisté zkázy, vykonávaje hluboký a blahodárný vliv na všeliká odvětví průmyslová.“ Dnes neznáme ani jeho hrob.
