Štěstí chytíte od souseda

Ale Nicholas Christakis z Harvardovy univerzity a James Fowler z University of California na to měli odlišný názor a pustili se do analýzy údajů z framinghamské studie (Framingham Heart Study).

To je dlouholetý projekt zahájený už v roce 1948. Tehdy se do „první generace“ jeho účastníků přihlásilo 5209 mužů a žen z města Framingham v americkém státě Massachusetts. Studie pokračuje i dnes už na třetí generaci respondentů, takže sleduje 14 tisíc lidí. Primárně je zaměřena na sledování výskytu kardiovaskulárních onemocnění, ale shromážděné údaje jsou cenné i pro jiné výzkumy.

Nejde o studie anonymní, ba naopak, jednotliví respondenti poskytují také řadu údajů nejen o sobě a svém zdravotním a psychickém stavu, ale i o rodině a přátelích (hlavně proto, aby je vědci mohli i po letech „přes někoho“ sehnat). A protože se studie účastní lidé z jedné oblasti, velmi často také několik členů jedné rodiny, údaje o jednotlivcích se v mnoha případech skládají v obraz sociální sítě spojující velký počet respondentů.

Christakis a Flower nečekané možnosti záznamů ze studie demonstrovali už vloni. Sestavili model několika sociálních sítí celkem s 5000 účastníky studie, na kterém pak ukázali přenosnost nadváhy. Podle jejich analýzy spíše přiberou ti, kteří mají dobré známé s nadváhou. Letos publikovali také pohled na šíření kouření.

Ovšem v síti se nešíří jenom zlozvyky, jak ukazuje jejich nejnovější práce v časopise British Medical Journal. (Zdarma dostupná na internetové adrese www.bmj.com) Vědci tentokrát sáhli po údajích z dotazníků, který měl u respondentů odhalit sklony k depresi. Poněkud uměle označili za „šťastné“ 60 procent respondentů, kteří odpovídali nejpozitivněji. Výsledky pocházely ze tří dotazníků mezi lety 1983 a 2001.

Efekt patrný jen v bezprostředním okolí
Analýza ukázala, že ti, kdo byli v rámci sítě přímo spojení s někým šťastným, měli o 15,3 procenta větší pravděpodobnost, že sami zapadnou do stejné kategorie. „Šťastlivci“ ve druhém stupni odloučení (např. kamarád kamaráda) zvyšovali pravděpodobnost životního štěstí o 9,8 procenta, ve třetím o 5,6. Podobné to je se šířením smutku, i když v tomto případě jsou pravděpodobnosti poněkud menší.

Ovšem efekt byl patrný jenom u osob žijících v bezprostředním okolí respondenta, asi do jednoho kilometru. A stejně jako u šíření obezity, i v případě štěstí měli výraznější vliv přátelé a členové rodiny stejného pohlaví. U podobných studií je vždy problém dokázat, že se sledované efekty skutečně šíří, že se lidé v síti ovlivňují. Šťastní by se mohli přátelit jen s dalšími šťastnými atp. Podle Christakise a Fowlera ale výsledky ukazují, že lidé z obou „táborů“ spolu často navazují kontakty. A časem se vzájemně ovlivní.

Ovšem skeptici upozorňují, že studie nepokryla řadu dalších vlivů (zaměstnanost, zločinnost atp.), které mají na štěstí jedince i jeho společenského okolí zcela jistě vliv. Definitivní důkaz o nakažlivosti štěstí studie podle nich nepodává. Ale před Vánocemi jistě dává návod k zamyšlení.