Lidovky.cz: Ordinace dětských psychologů, terapeutů i psychiatrů praskají ve švech, čekací lhůty jsou dlouhé až několik měsíců. Proč?
Myslím, že dnešní doba je pro děti dost složitá a klade na ně jiné nároky, než byly kladeny na naši generaci. Celý svět kolem nás není úplně optimistický a děti v něm těžko hledají nějaké pozitivní vzory a smysl. Proč o něco usilovat, proč se snažit?
Vidíme zástupy dětí, které ztratily smysl života, ještě než ho vůbec našly, úzkostných a depresivních dětí se sebevražednými myšlenkami. Řekla bych, že děti často reflektují tento společenský pesimismus. Mají pocit, že život je velmi těžký a ony v něm neobstojí. A to mluvíme o dětech na druhém stupni základní školy nebo na střední škole.
Lidovky.cz: Může za to covid nebo mobilní telefony a sociální sítě?
Covid jenom zvýraznil, co už tu bylo předtím. Sociální sítě patří k životu, žijeme v digitální době, která je součástí vývoje lidstva. Jen se na ni potřebujeme adaptovat. Potřebujeme děti naučit, k čemu jsou dobré, ale v čem je riziko.
Problém je, když děti sítě používají jako náhražku reálného života a vztahů. A navíc se potom srovnávají s lidmi, kteří na sociálních sítích prezentují pečlivě vystavěný sebeobraz. Děti se na to dívají a říkají si – jak to, že všichni jsou úspěšní, vydělávají miliony, jenom já tady sedím nad nějakou hloupou matematikou? Proč mají všichni tak úžasný život, když ten můj je obyčejný?
Nedokážou odfiltrovat, že toto není realita. Proto s nimi musíme mluvit o tom, co realita je a co ne.
Lidovky.cz: Naše generace dnešním dětem přezdívá „sněhové vločky“. My, kterým je dnes kolem čtyřiceti, jsme vyrůstali v rodinách a školách, kde se o duševním zdraví vůbec nemluvilo, a přitom jsme neměli takové problémy. Jak je to možné?
