Článek ve Večerní Praze z 19. října 1957, odpoledním deníku, který spadal do vydavatelství Rudé právo: „V noci ze čtvrtka na pátek – jak jsme oznámili včera – zadržela Veřejná bezpečnost 28 výtržníků. Jedna tlupa byla pracovníky Městské správy VB ‚vyrušena‘ ze své zábavy (která nesla pečeť Made in USA) ve vinárně Mánesu. Výstřední chování, ještě výstřednější tanec, hulákání do mikrofonu, divoká hudba nahraná na magnetofonovém pásku – tak vypadala radovánka výtržníků. Právem budila pohoršení občanů.“
A ideologická kanonáda v článku pokračovala: „Devatenáctiletá M. B. vypovídá: Tančila jsem tak výstředně, že si mne partneři podávali z ruky do ruky.“ A snad jako vrchol všeho: „Devatenáctiletý J. B. měl na parketu vyhrnuté nohavice do půli lýtek.“
Po víkendu informoval novináře o zásahu, který proběhl 17. října 1957 na území celé republiky, ministr vnitra Rudolf Barák: „Jen v Praze bylo například zadrženo sto pět individuí (...) Libují si v ‚americkém způsobu života‘, pod vlivem alkoholu napadají pokojné lidi, tropí nepřístojnosti v pasážích a kinech. Jsou zálohou, se kterou počítá i třídní nepřítel.“ Kdo vlastně patřil mezi oněch „sto pět individuí“?
POHNUTÉ OSUDY: Filosofii učil v bytech. Chartistu Patočku zabil policejní výslech |
Vypnout magneťák!
Po letech vzpomínal na zátah v Mánesu jeden z nich – Jiří Bohuslav (1938): „Bylo půl jedenácté, z pásku zpíval Bill Haley svůj nezapomenutelný Rock Around The Clock, dovnitř vtrhli esenbáci v civilu a začali řvát: ‚Vypnout magneťák!‘ A hned začali zatýkat. Zavládl zmatek, každý se snažil utéct. Já vběhl do těžkých závěsů, visely od stropu k zemi, a chvíli jsem v nich bez hnutí stál. Pak slyším: ‚Tady musí být ještě jeden!‘ A v tom mě vyhmátli. Naši partu kluků a holek, většinou nám nebylo ani dvacet, nastrkali esenbáci před Mánesem do antonu, a než jsme se rozkoukali, přijeli jsme do Bartolomějské.“ Tady začaly výslechy.
„Vyšetřovatel se mě ptal, kde jsou auta. Řekl jsem: ‚Jaký auta?‘ – A už jsem dostal ránu. Chtěli nám něco přišít. Výslech trval tři hodiny. Dostal jsem na budku, měl monokl. Pak mě odvedli do cely, kde už byli kamarádi Karel Sodoma a Bohouš Schlonz. Říkali, že v jiných celách jsou známí kluci z Braníka, byli zatčeni při odjezdu na čundr. Pak se otevřely dveře a my zírali. Strčili k nám známé muzikanty, trumpetistu Ríšu Kubernáta a famózního bubeníka Pepíka Posledního. Pepa hned začal bubnovat na železný postele...“
Mezi stovkou zadržených se tak ocitli nejen milovníci rokenrolu či trampové, ale také známí hudebníci renomovaných tanečních orchestrů. Komunistický režim se tentokrát rozmáchl opravdu rázně.
Láska k Made in USA
Rokenrolová parta z Mánesu strávila ve vazbě týden. Poté se konal soud. Stanuli před ním mladí lidé, kteří až na jednu výjimku chodili do zaměstnání a jejichž jediným proviněním byla náklonnost k hudbě a tanci s pečetí Made in USA.
Citujeme z obžaloby podané na organizátora večírku: „Obžalovaný Bohumil Schlonz je obdivovatelem amerického způsobu života. Bylo zjištěno, že v době, kdy studoval na První průmyslové škole strojnické v Praze 1, Betlémská ulice, musela býti mu snížena známka z chování a musel být potrestán veřejnou ředitelskou důtkou za to, že při předfestivalovém večírku v sále SIA pořádaném školskou skupinou ČSM začal hrát divoké taneční melodie, přičemž se svlékl do košile a hudbu doprovázel pohoršlivými posunky. Toto jeho počínání pak vyprovokovalo některé taneční páry k pohoršlivému tanci, který byl kritizován přítomnými, z nichž někteří ihned také ze sálu odcházeli. Schlonz není páskem průměrného stylu, ale je v tomto směru jistou a dobřemaskovanou veličinou, která zpovzdálí morálně narušuje naši mládež a která byla jenom díky obezřetnosti bezpečnostních orgánů odhalena.“
POHNUTÉ OSUDY: Výsadkář Potůček: Spadli jsme z nebíčka, pomozte |
Režim vytýkal obžalovaným ještě jednu věc – jejich oděv.„U soudu mě soudce vyzval, ať se u lavice obžalovaných projdu ve svých kalhotách značky Wrangler a v tričku s obrázkem Eskymáka, jenž kopím míří na ledního medvěda,“ vzpomíná Jiří Bohuslav. „Wranglerky i triko byly americké, obrázek zářil světélkujícími barvami. Soudce to téměř rozběsnilo. ‚Podívejte se, vždyť je oblečen jako americký kovboj! Jedná se o americký způsob života s neblahým morálním vlivem na mládež!‘ zvolal pateticky do soudní síně.“
Poté poslal za trestný čin výtržnictví podle § 188 trestního zákona organizátora večírku Bohumila Schlonze do vězení na dvacet měsíců, Lídu Čulíkovou na sedmnáct, Jiřího Bohuslava na patnáct, Marii Benešovou na dvanáct aVěru Bečvarovskou na deset měsíců. Čulíkové přitížilo, že byla dva měsíce bez práce; žila sice u své matky, ale bez razítka v občanském průkazu se dopustila trestného činu příživnictví.
Skončili na Pankráci
Když se po vynesení trestů odsouzení odvolali, nadřízený soud uznal, že původní tresty jsou přehnané, a snížil je. Za to, že ve svém volném čase tancovali rokenrol, vyfasoval konstruktér Schlonz „jen“ dvanáct a nástrojař Bohuslav devět měsíců vězení.
Schlonzovi přitížilo, že žádost o povolení večírku zaslal na národní výbor v Praze 2, napsal ji na hlavičkovém papíře podniku, v němž pracoval, a lhal, že půjde o loučení branců. Navíc „lstivě vymámil od předsedy ZO KSČ stranické razítko“. A poté ještě – jaká drzost – v podniku vyrobil a rozmnožil plakátek s nadpisem Rock’ and Roll, na němž uvedl, že zazní bohatý výběr posledních jazzových novinek z USA a že večírek pořádá Bob Schlonz and Co.
„Tak jsme, Bohouš Schlonz a já, skončili na Pankráci. Tady jsme třeba celý den loupali česnek, patrně pro všechny závodní jídelny v Praze. Jindy jsme zase vyráběli kartičky na žiletky, ale norma byla vysoká. Když ji člověk nesplnil, dostal menší porci jídla. Do ešusu jednu sběračku fazolí místo dvou,“ líčil Jiří Bohuslav.
POHNUTÉ OSUDY: Nejznámější krkonošská tragédie. Hanč chtěl vyhrát za každou cenu |
Největší část trestu strávili oba kamarádi ve vinařické věznici a v kladenských dolech. Horníci si o nich zpočátku mysleli, že jsou něco jako vrazi. „Když jsme jim ale náš malér vylíčili, dávali nám cigarety a svačiny. Mě potom jeden štajgr sám od sebe stáhl z odstřelu, protože mě trápily průdušky. Měl jsem s tím potíže ještě dlouho na svobodě,“ dodává.
Ačkoli byl vyučený nástrojař, nechtěli ho po propuštění nikde přijmout do práce. Nakonec mu přálo štěstí. Na osobním oddělení jednoho podniku potkal úředníka zavřeného kdysi z politických důvodů – a ten mu dohodil místo údržbáře.
Taneční pánbůh
Poté už plynul život rokenrolového nadšence Jiřího Bohuslava bez větších turbulencí. Když téměř po půl století vzpomínal na události kolem svého zatčení, byla u toho jeho kamarádka, paní Olga, která tehdy v Mánesu vlastně jen náhodou chyběla. „Pro nás byl Jirka taneční pánbůh. Dělal úžasný figury, chodil do mostu, já ho držela, šel dolů pomalu, pomalinku, až měl hlavu u parketu. Lidi řvali nadšením!“ složila mu hold.
Vzápětí se trumfovali vzpomínkami a zážitky. Jejich parta znala všechny taneční sály v Praze i blízkém okolí. „Za Prahou se mohl tancovat rokenrol nebo holanďan, ale v Praze se za to vyhazovalo. A pak přišla šedesátá léta, Presley vyšel z módy a totéž potkalo rokenrolové tancování. Když přišli bigbíti, člověk, co uměl tancovat rokenrol nebo holanďana, byl ztracenej. A pak se Beatles zbláznili do Indie, přestali hrát taneční muziku. To byl konec velkých kapel. Zbyl jen Vlach na plesech.Velký big band přestal existovat,“ zhodnotil tehdejší proměnuhudební i taneční scény Jiří Bohuslav.
Tady by šlo vyprávění o události, která se v roce 1957 odehrála v pražském Mánesu, ukončit. Přesto ještě malý dovětek: Když se Jiří Bohuslav po roce 1989 zajímal o možnou rehabilitaci, protože jeho případ byl, marná sláva, politický, právníci mínili: „Milý pane, máte pravdu, ale... Odsoudili vás za výtržnictví, takže by to bylo složitý, nechte to radši plavat!“
Rehabilitace se dodnes nedočkal.
