Už nevím, kdy jsem nám naposledy vzpomínal,“ začíná jedna z kapitol nového románu Antonína Bajaji s názvem Na krásné modré Dřevnici. „Vzpomínat“ a „nám“ jsou klíčová slova této prózy – autor ji sestavil z dopisů adresovaných své sestře Janě.
Tato dvě slova se však navzájem podrývají: lze buď vzpomínat, vybavovat si útržky obrazů, slov a příběhů, víc nám paměť nevydá. Anebo lze tyto vzpomínky někomu pro radost (re)konstruovat do plného literárního tvaru. A právě to Bajaja dělá – znovu buduje obraz své rodiny a přátel na pozadí poválečného Zlína/Gottwaldova, aby sem zasadil své dětské vzpomínky.
A jde na to téměř filmově, Felliniho Amarcord není v textu citován náhodou. Autor nevypráví příběh, místo toho velkoryse inscenuje několik památných scén, a to do detailu – vidíme kreace na kloboucích dam, z gramofonu se line Chopinův valčík. Obrazy jsou prosyceny nostalgií po „lepších časech“ a změna poměrů po únorovém převratu do nich proniká nenápadně.
Všichni ti pánové i dámy, kterým však zároveň nechybí lidský, někdy i lehce komický rozměr, se snaží chovat tak, jako by se nic nedělo. Dál pořádají čaje, společně bruslí, při zahradní slavnosti pozorují polární záři… a mezitím přicházejí o své živnosti, majetky, služebné, domovy a záhy i o svobodu.
Ale v Bajajově podání se tohle všechno děje jen tak mimochodem, dozvíme se to buď v závorce, nebo z dialogů postav, nejspíš někde mezi chválou „ajerkoňaku“ a zpěvem paní doktorové Linhartové.
Dětí jako by se tyto události netýkaly – přestože prarodičům znárodnili hotel a vystěhovali je za hranice okresu a tetě zabrali rodinnou vilu, hrdina dál touží po pionýrském šátku, který je mu kvůli buržoaznímu původu upírán. Náboženské písně se dětem slévají v jedno s Internacionálou, projev Antonína Zápotockého nad smrtí Stalina s novozákonním příběhem o beránkovi otvírajícím sedm pečetí. Mrazivých scén před nás Bajaja staví jen pár, nejkrutější je asi ta, kde agitátorka nutí malého kluka plivat na jeho vlastní matku, která je jako třídní nepřítel vystavena za výkladem jejich bývalého lahůdkářství.
S jazykem zachází autor s bravurou, která však místy zachází až k manýře – jeho „ozvláštnění“ se ne vždy potkávají s obsahem textu. Bajaja rád kolážuje, proplouvá časy a místy, konkrétní scény hutní dalšími asociacemi. Jeho postavy jsou masité, dialogy nešustí. Silné okamžiky však střídají řídká místa, která jsou už opravdu jen pro „drahou Jeanne“.
Bajajova nostalgická koláž vůbec nějak odmítá utvořit celek, který by se dal nazvat románem, možná by jí prospělo pár dobře mířených škrtů. Chybí pocit, že v knize je právě a jen to, co tam být má, ani víc, ani míň. Próza tak zůstává v rovině živě zkomponovaných obrazů dětství, prožitého ve složitých časech. A to není zas tak málo.
Na krásné modré Dřevnici
Antonín Bajaja, Host, 2009
