Tamní zastupitel a stavitel minielektrárny, který rád pracuje se svým bagrem, se tam cítí mezi svými. Nepřipadá si jako popová hvězda, přestože je v současnosti na televizních obrazovkách velmi často. Častěji, než by si sám přál.
Má totiž za sebou veleúspěšnou sezonu. Jeho svěřenkyně Gabriela Koukalová předvedla životní formu, získala dva malé křišťálové glóby, nejvyšší ocenění pro biatlonisty. Světový šampionát v Novém Městě na Moravě prodal přes 120 tisíc vstupenek a fanoušků se na něj sjelo víc než na podobné akce v Německu, ke kterému biatlonisté zatím jen vzhlíželi. Další desítky tisíc diváků akci sledovaly v televizi. A k tomu se čeští reprezentanti pustili do sporu s ruskou biatlonovou organizací kvůli dopingu, zatímco jiné státy porušování pravidel jen mlčky přihlížely.
Ondřej Rybář
LN: Tohle byla sezona, jakou český biatlon dosud nezažil. Dokázal jste si jako začínající kouč před 12 lety představit, že se v Česku z biatlonu stane takový fenomén?
Sen jsem měl. Viděl jsem v Německu, jak tam chodily fandit plné stadiony, třicet tisíc lidí. To pro nás bylo něco úplně nepředstavitelného, na mistrovství republiky přišlo patnáct lidí. Přitom ten sport je stejný, ať už je to v Německu, nebo tady. Má v sobě ohromný náboj. Člověk pořád hledá napětí, nečekané zvraty – a biatlon je jich plný. Je to taková sportovní detektivka, kdy nevíte, jak to ve finále dopadne, a čekáte, komu se podaří vyhrát. Ten sport má ohromný potenciál, to jsme samozřejmě věděli, šlo jen o to, jak ho dostat fanouškovi v Česku pod kůži. To nejde jinak než tím, že tady budou dobří sportovci. Byla to spousta práce, o to víc si vážím toho, co se povedlo. Strach je nejhorší rádce, ale trochu se bojím, abychom si udrželi lidskou stránku a náš přístup. O závodníky, kteří si prošli tím zrodem, se nebojím. Spíš o ty mladé – aby k biatlonu přistupovali jako generace, která je teď na vrcholu.
LN: Pomohl prosincový Světový pohár v Česku tomu, že tu na biatlon chodí už víc lidí než v Německu?
Světový pohár je určitě věc, která nahrála popularitě, protože lidem se tam vryl nejvíce pod kůži. Atmosféra byla fantastická. I fanoušek, který pohár sledoval u televize, viděl spoustu českých vlajek, viděl, že národ fandí přímo na místě. Pro mě osobně to bylo velké překvapení, protože jsem čekal většinu německých fanoušků. Ale osmdesát procent byli Češi. Kdo tam byl, má vzpomínky, na které se nezapomíná. Vždycky když se daří, přijdou lidi, kteří vám budou chtít pomoct. Mám ohlasy, že nám lidé chtějí nezištně pomáhat – a pak jsou tu ti, kdo se s biatlonem chtějí jen spojit. Věřím, že kdyby přišla hubenější léta, tihle odejdou jako první.
  |
LN: Jste hrdý na to, jak je teď český biatlon populární?
Jsem hrdý na český biatlon a lidi okolo, protože dnes už to není jen o sportovci. Potřebuje podporu zázemí, tréninku, lyží, munice, regenerace. Ti lidé kolem jsou a snaží se pomoct, ale ve finále výsledek stejně musí udělat sportovec. Pokud není dostatečně silný, pak ani sebelepší realizační tým nepomůže.
LN: Český biatlon je co do sledovanosti dokonce na úrovni hokeje a fotbalu. Navíc vyprodukoval Gabrielu Koukalovou, která přesahuje sport a stala se celonárodní celebritou. Jak vnímáte její roli?
Jde o osobnosti – jako v jakémkoli sportu. Jste-li vidět a jste-li mediálně zajímavou osobou, lidi vás začnou sledovat: co děláte, jak to děláte, proč to děláte. Gábina má ohromný dar. Nejenže je talentovaná sportovkyně, ale má i tu lidskou stránku: je svá, roztržitá, člověk se v ní může najít a řekne si, že to je úplně obyčejná holka. Jediné, čeho se u ní můžete bát, je, aby ji neovlivnili lidi, kteří se na ní najednou snaží malinko přiživit a tlačí ji proti tomu, co fungovalo. Jsou to lidé, které si musíte na jednu stranu hýčkat, ale taky nejde uhýbat a ustupovat. Gábině nezávidím. Přijdete o volný čas, jste neustále pod drobnohledem, co jste udělali, kde jste to udělali. Všichni vás tlačí, abyste působili na sociálních sítích a ke všemu se vyjadřovali... Gábina byla dlouhou dobu svá a já doufám, že vydrží myslet svojí hlavou.
Ondřej Rybář
LN: Vedle historického úspěchu se o českém biatlonu mluví i kvůli sporu s Ruskem. Michal Šlesingr dokonce podepsal petici za rázný boj proti dopingu v této zemi. Jak ten spor vnímáte vy?
Všichni v týmu jsme dospělí lidé, každý jsme zodpovědný za svoje činy. Co se týče Michala Šlesingra a petice, někdo to na sebe vždycky vzít musí. Michal v tom nebyl úplně sám, byl tam (letošní mistr světa, Američan) Lowell Bailey a (dvojnásobný olympijský vítěz, Francouz) Martin Fourcade. Pokud se připojí osobnost jako Fourcade, má petice daleko větší váhu a začne se o ní daleko více mluvit. My trenéři jsme to požadovali už dávno. Vzpomínám si, že jsem připomínky vznesl už při trenérském meetingu před třemi roky. Mluvili jsme o tom, že pokud chceme bojovat proti dopingu, měli bychom trestat národní federace, aby zabránily sportovcům tyhle věci podstupovat, a ne trestat jenom finanční penalizací. Poškozuje to totiž i ty jejich sportovce, kteří jsou čistí a závodí výborně.
LN: Z jakého důvodu podle vás Rusové osočují české zástupce z toho, že brojí proti ruským biatlonistům?
Největší propagandu udělal ruský komentátor Dmitrij Gubernijev, který sehrál vyloženě divadlo. Snaží se udělat si na tom vlastní image a zalíbit se ruskému národu, že on je bojovník za jejich sportovce. Jak jsem řekl, my proti ruským sportovcům nic nemáme. Jakmile je tam nějaký „štráf“, který tam je, manipulovalo se se vzorky a není to objasněné, nedělá to dobré jméno ani sportovcům, kteří jsou v tom nevinně. Nejjednodušší je, když se národní federace postaví čelem k problému a řekne: Ano, my ho vyřešíme, protože chceme, aby na nás všichni koukali s úctou, kterou si ti závodníci zaslouží, když závodí dobře.
V magazínu dále najdete:
- Chůze jako luxus: proč už nám dělá potíže ujít i jen 500 metrů a čím nám chůze prospívá.
- Rozhovor s architektem Pavlem Mikolajčákem o tom, jak se staví v Alpách v Jižním Tyrolsku, nových projektech v Praze a Bratislavě a o tom, proč je dobré vyrazit do světa.
