Zákon o státní službě
Myslím, že pro povyk okolo faktu přemrštěných platů "klíčových manžerů státní správy", není dostatečná pozornost věnována problému mnohem vážnějšímu, a to absenci zákona o státní službě. Všichni tito špičkoví manažeři mají jedno společné. Přišli s panem ministrem či premiérem jako jeho kamarádi či známí, základním kritériem pro jejich výběr není odbornost, ale loajalita ke svému nařízenímu, mají s panem ministrem (nebo premiérem) společnou politickou, podnikatelskou či jinou minulost (a/nebo) budoucnost) a tak, jak s ním společně přišli, tak i odcházejí. Ministr by, podle mého názoru, měl mít právo oblopit se určitým nevelkým počtem svých poradců, sekretářek, tajemníků či kohokoliv jiného a jejich platy jsou, v podstatě, podružnou záležitostí. Tito lidé by však v žádném případě neměli mít status státního úředníka a mezi úřadem ministerstva a ministrem by, z hlediska personálního rozhodování, měla existovat čínská zeď. Post státního úředníka by měl být regulován zákonem a řídit se následujícími principy: Neprostupnost mezi podnikatelským prostředím a státní správou, kariérní postup a jeho zákonné vymezení, ochrana proti ukončení pracovního poměru z jiných než zákonem přísně vymezených důvodů. Problémem naší státní správy je neschopnost a nezákonnost. Neschopnost je způsobena především neustálou změnou vedení (dokonce i na úrovni vedoucích oddělení a referentů), kam přicházejí lidé, kteří o jejím fungování nemají ani ponětí, Půl roku se tomu učí a pak většinou odejdou se svým nadřízeným. Nezákonnost je způsobena tím, že státní úředník je vydán naprosto napospas lobistickým a politickým vlivům a nemá jakoukoliv možnost se jim bránit, i kdyby měl narušit zákon (pan Michálek je toho zářným příkladem). Právě toto dělá z politiky pravý klondike a z českých občanů žebráky a všimněme si, že odklad účinnosti zákona o státní službě je snad jedinou věcí, na které se dokonale shodují snad všechny politické strany.