• schránka
  • Přihlásit Můj účet
Ludmila Osičková

Ludmila Osičková | foto: Archiv Ludmily Osičkové

Rozhovor

Dneska jsou nejvíc cool rukavice bez prstů, jsou praktické, říká rukavičkářka Ludmila Osičková

Design
  •   12:00
Od mládí šije na rukavice v Dobříšských závodech, když v roce 2018 majitel výrobu ukončil, ona se nevzdala a rozhodla se předávat řemeslo dál. Do její dílny na kurz může přijet kdokoli. Umělecká práce rukama je jí blízká, živí se i čalounictvím. „Já nejraději nosím šoférky.Chtěla bych i osvětou kolem sebe naučit nosit tyto krásné, měkké a bezpodšívkové modely i na léto nebo celoročně jako módní doplněk,“ říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz Ludmila Osičková. Ludmila Osičková

Lidovky.cz: Dobříšské závody na výrobu kožených rukavic byly známé i ve světě. Kdy jste do podniku nastoupila vy?
Po maturitě v září 1992, na šicí dílnu 420 mezi švadleny na normální šití rukavic na stroji štep. 

Lidovky.cz: V roce 2018 se výroba pomalu začala přesouvat do Maroka a do zemí, kde je výroba levnější. Proč jste se rozhodla ve výrobě pokračovat sama?
V roce 2018 majitel úplně ukončil výrobu, i bez ohledu na přesun do Maroka, jelikož jeho ekonomická situace byla katastrofální. A já měla v hlavě spíše vizi učení a kurzů, pomocí kterých bych řemeslo předávala dál. A tak jsem to zkusila a vůbec nepřemýšlela, zda budu šít na zakázku. A ta myšlenka nenechat řemeslo umřít, mě doprovází doteď.

Lidovky.cz: Šlo to hladce, nebo jste musela čelit i překážkám?
Nic nejde hladce. Už jen to, že jsem byla od listopadu 2018, od uzavření firmy,  do dubna 2019 pod konkurenční doložkou, která musela vypršet a nemohla jsem začít hned v době sezóny. Než bylo vše právně v pořádku, bylo jaro - dílna sice postavená, kurzy nastavené, ale ouha, nic se nedělo. Zkoušela jsem zažádat o dotace na řemesla, nebo úřad práce na podporu všeho, co šlo, ale bez úspěchu. Přesto jsem musela jít krok za krokem dál a nevzdat se.

Lidovky.cz: Jste jedna z posledních, která věnuje značnou část energie tomu, aby tradiční řemeslo z Česka nevymizelo. Mají mladí lidé o výrobu rukavice zájem?
Upřímně? Ne, je to práce rukama, ale i hlavou, musí se umět přemýšlet, být kreativní. Viděla jsem to na to „nadšení“ z našich škol, které jsem v srpnu 2019 obeslala: našla jsem jich zhruba 35, které měly nebo mají co do činění s řemesly a designem, a nedostala jsem žádnou odpověď. Až loni na podzim mi odpověděla paní Liběna Rochová, která mi chtěla umožnit alespoň přednášku na UMPRUM ve své třídě. Jen to se zatím nestalo z důvodu stavu, který tady je.

Lidovky.cz: Jak vaše kurzy probíhají?
Mám několik variant: základní, pokročilý a tvz, přijedu za vámi. Základní je jednodenní a je to od výseku po šití (zahrnuje zdobení, šití a dokončení), druhý je tvzt. pokročilý se střihem. Je také jednodenní, ale od základu kůže po celý proces výroby až do konce. A tvz jsem zkusila v loni, kdy jsem měla 3-4 klientky mimo dílnu a ty si dopředu navolily velikost, ozdobu, barvu a podšívku a společně jsem šily a procházely celou výrobu. Plánuji vyčíslit a dostat do povědomí i rekvalifikaci, na kterou mám odbornou akreditaci od MŠMT. Ale to se musí nastavit, dříve byla na řemesla podpora EU v programu POVEZ I. to ale už není, tím pádem se musí celá výuka zaplatit. Věřte však, že naučit to jde, mám to ověřené, vyzkoušené.

Rukavice musí sednout, a zároveň musí cítit tah přes klouby, kde dojde k onomu...

Lidovky.cz: Jak jste se vlastně dostala k rukavicím?
Byl to druhý obor v přihlášce na střední školy, kdy mě nevzali na střední zdravotní školu. Druhý obor by Operátor kožedělné výroby s maturitou v Dobříši, tak jsem šla. Navíc máme řemeslo v rodině.

Lidovky.cz: Rukavice šijete tedy celý život, ale pracovala jste v závodech na mnoha postech. Co vás bavilo nejvíce?
Myslím, že nejvíce mě to bavilo na obchodním úseku, který jsem po výuce angličtiny v Británii, dostala celý pod sebe a mohla tak zakázku prožít od začátku do konce a to mne drží dodnes: vidět celý ten proces od prvního impulsu, co se objedná, následná diskuze, zda to jde a za jakých podmínek až po výrobu, finále a radost z výrobku.

Lidovky.cz: Co je při výrobě rukavic nejtěžší? V čem je výroba specifická?
Šití a strojní kompletace, to chce opravdu zručnost. Ale všechny operace jsou svým způsobem náročné, každá skrývá svá kouzla.

Lidovky.cz: Jak dlouho trvá výroba jednoho páru rukavic?
Strojní výroba se střihem u zručného člověka tak cca1,5 h, ale to mluvím o výrobě, která je dělená: střihač střihá a to ve výkonu pracovního dne i 50 párů (za den a šička ve svém výkonu od 12 -15 párů stroj štep. Ty druhé jako laš a dánka 15-20 párů) pracovní den. Ruční šití jednoho páru trvá 4-5 hodin i s ozdobou.

Lidovky.cz: Může laik poznat kvalitní koženou rukavici?
Může už když ji obleče na ruku. Musí mu opravdu sednout, a zároveň musí cítit tah přes klouby, kde dojde k onomu pověstnému úkonu, kdy se po cca týdnu nošení rukavička stane vaší druhou kůží a přizpůsobí se tvaru ruky. A to už při prvním nasazení lze cítit. Tím je splněn status střihu „table cut“ a má rukavice všechny parametry dané velikosti.

Lidovky.cz: Kožené rukavice jsou často vystavené vlhku, to kůže ale ráda příliš nemá. Jak se o ně starat?
Ano, necháváme je volně uschnout, bez kontaktu přímého tepla (nikdy ne topení apod) a pokud je opravdu z kvalitní rukavičkářské kůže, tak se její vlastnosti po uschnutí vrátí přirozeně bez jakéhokoliv mazání apod.

Lidovky.cz: Je nějaké fígl, jak z kožených rukavic dostat třeba pach cigaretové kouře?
To skutečně nevím, i já byla kuřák a dost dlouho, ale nevím, třeba něco objevím časem.

Lidovky.cz: Častý problém je vybrání velikosti. Co všechno bych si měla nejdříve změřit, abych vybrala správně? A jak moc se kůže nošením vytáhne?
Na mém webu je přesný postup správného měření ruky, plánuji o tom i video. Je to v základu tak, že měříme naši dominantní ruku (levák levou, pravák pravou), kterou sevřeme v pěst a pak ji mírně pootevřeme a změříme čímkoliv (provázek, metr, proužek papíru) přes 4 klouby bez palce dokola. Vyjde to 18, 19 nebo 21 cm, což je základní velikost, kterou musím vědět (žádné S M L). Já si ji pak následně převedu na coulové měření.

Dále se nám ruce mění celé generaci, pokud tedy má někdo dlouhé prsty nebo naopak krátké, tak mi ruku položenou dlaní na papír obkreslí a já uvidím délky. Pak ruku přiřadím k odpovídajícímu střihu, těch máme několik. Náš evropský, pod který spadáme my, Slováci, Maďaři, Poláci a Rumuni, jelikož máme ruce podobné tvaru - širšího s normálními prsty - a pak je střih francouzský, kde jsou ruce štíhlé a prsty dlouhé a nakonec je mix všeho.

Rukavice musí sednout, a zároveň musí cítit tah přes klouby, kde dojde k onomu...

Lidovky.cz: Když neučíte, nešijete a nevěnujete se rukavicím, co ráda děláte ve volném čase?
Jsem jogínka, to je má druhá vášeň. Vzdělávám se v oblasti jógy. Poznávám její význam, prospěšnost, baví mě i ajurvéda - v tuto chvíli vše praktikuji na sobě, abych to následně mohla interpretovat dál.

Lidovky.cz: Věnujete se také čalounictví, to jste se naučila kde?
Od táty. Je to můj druhý způsob obživy, který je třeba. 

Lidovky.cz: Jaké rukavice nejraději nosíte vy?
Asi model šoferek, který je hodně perforovaný. Chtěla bych i osvětou kolem sebe naučit nosit tyto krásné, měkké a bezpodšívkové modely i na léto nebo celoročně jako módní doplněk.

Lidovky.cz: Vždycky se mi líbily rukavice bez prstů, ale ty se hodí většinou jen na parádu, mají nějaké praktické využití?
Je to módní trend, v době dotykových přístrojů jsou však velmi pohodlné a praktické - máte chráněnou ruku, přitom prsty volné. Jinak je to cool doplněk.

Autor: Alena Pecháčková Lidovky.cz