  |
Lidovky.cz: Studovala jste v Mexiku i Finsku. Co jste se v zahraničí naučila nejzajímavějšího?
Moje první studijní stáž byla v roce 1999 ve Finsku v Helsinkách na Kuvataideakatemia, mým profesorem byl sochař Radoslaw Gryta, původem z Polska. Finsko je země lesů, jezer, bavila mě příroda a prostor, který tam člověk kolem sebe má. Současně jsem obdivovala realizace architekta Alvara Aalta, hudbu Jeana Sibelia a filmy od Akiho Kaurismäkiho. V roce 2004 jsem dostala roční stipendium do Švýcarska, studovala jsem na Hochschule fűr Gestalltung und Kunst v Luzernu. Byla to skvěla zkušenost, Švýcarsko je multikulturní země, poznala jsem tam skvělé umělce a lidi. Mým oblíbeným místem byla budova KKL od architekta Jeana Nouvela, kde se odehrávaly zajímavé koncerty a výstavy. Moji poslední samostatnou cestou pak bylo Mexiko, kde jsem pobývala tři měsíce a kde mě fascinovaly historické památky, například pozůstatky toltécké říše. Poznáváním nových kulturu se člověk vzdělává a rozšiřuje si rozhled, což je velmi důležité nejen pro uměleckou duší.
Lidovky.cz: V Česku jste studovala v ateliéru profesora Karla Nepraše, vybral si vás už u přijímacích zkoušek. Co nejdůležitějšího vám předal?
Profesor Karel Nepraš byl báječný člověk, byl rafinovaný a měl skvělý smysl pro humor. To, co jsem se od něj naučila, je určitá lehkost bytí, nebýt upjatá a umět si sama ze sebe udělat legraci. Když na něj zpětně vzpomínám, tak vidím, že jeho velikost šla ruku v ruce s pokorou a skromností. Profesor Karel Nepraš bohužel v roce 2002 zemřel. To jsem byla v pátém ročníku na AVU, byl to těžký rok, nevěděla jsem, co bude dál, byli jsme jako sirotci. V té době mi velmi pomohl profesor Milan Knížák. Ve studiích jsem pokračovala v jeho ateliéru a nakonec u něj i diplomovala. Dodnes jsem s panem profesorem v kontaktu, mám ho moc ráda. On má ten dar nazvat věci správným jménem.
Lidovky.cz: Jaký byl učitel?
Profesor Karel Nepraš byl silná osobnost, měl charisma a přirozenou autoritu. V momentě, kdy vstoupil do ateliéru, tak jsme byli všichni v pozoru, moc jsme si ho vážili a měli ho rádi. Na druhou stranu neměl problém dát najevo i vlastní pochybnosti.
Lidovky.cz: Kdy jste vlastně zjistila, že byste chtěla být sochařkou?
Od mala jsem si kreslila a psala, tak jako každé dítě. Když jsem byla na základní škole, chvíli jsem chtěla být učitelka a chvíli převládala romantická představa být malířkou. To ale asi není nic neobvyklého, hodně holčiček to tak má. Myslím, že až na gymnáziu jsem pocítila touhu a odhodlání studovat umění a věnovat se mu intenzivněji. Od tohoto záměru mě skoro všichni odrazovali, z obav, že budu zklamaná z neúspěchu, já se přesto rozhodla, že zariskuji a zkusím to. Teď s odstupem několika let bych si troufla říct, že to byl osud a možná i nějaké předurčení, pravděpodobně se ve mně probudily geny mého pradědečka, který byl řezbář. Dnes, když zavzpomínám, tak se sama pobavím nad kreativitou, kterou jsem jako dítě měla. První modelování bylo ze sklářského kytu, který jsem pracně dloubala v čerstvě zasklené výloze samoobsluhy… Zásadní rozhodnutí pak přišlo před maturitou. Současně se mi do rukou dostala kniha Jana Štursy a přihláška na střední kamenosochařskou školu do Hořic.
Lidovky.cz: Deset let pracujete jako kurátorka ve Společenském centru UFFO v Trutnově, ale žijete na samotě u Písku. Jak zvládáte dojíždění do práce a svou vlastní tvorbu?
Práce pro UFFO v Trutnově mi pomáhá udržet sociální a společenské kontakty, umožňuje mi nahlížet na umění z jiného úhlu. Moje tvorba je naopak osamělá činnost. Díky této pestrosti se neustále na něco těším. Když jsem delší dobu v ateliéru, tak se těším na cestu do UFFA a obráceně. Ráda řídím a cesty v autě využívám k přemýšlení, k poslouchání hudby. Jsem moc hrdá na to, že jsem součástí takové instituce, jako je UFFO, které je jedinečné. Hlavně tím, jak je vedeno a naplněno, což je především zásluha ředitele UFFA Libora Kasíka a týmu jeho lidí.
Lidovky.cz: Co k práci potřebujete nejvíce? Klid, tvůrčí neklid, soustředění?
Docela často o sobě říkám, že jsem až nudná, jak jsem praktická. Je to tak, k práci potřebuji mít klid, soustředění a také pořádek. Tedy ani v jednom nesplňuji představu bohémského umělce. Pracuji hlavně přes den, k modelování potřebuji co nejvíce přirozeného světla.
Lidovky.cz: Vaše sochy koní jsou neuvěřitelné. Je to jako dívat se na živé zvíře. Kolik koní máte?
Miluji všechna zvířata, ovšem koně jsou v něčem nepřekonatelní, asi v míře empatií, které mají. S manželem máme tři koně, které chováme doma na hájovně, žijeme s nimi. Je to docela jiný vztah, než když jsme měli koně ustájené v komerční stáji a párkrát do týdne za nimi jezdili.
Lidovky.cz: Kde berete inspiraci?
Inspirace je příběh, který žijete. Tedy zpracovávám a čerpám, co je mi v danou chvíli nejblíže a svým vlastním autentickým způsobem se snažím ten příběh převyprávět vizuální formou.
Lidovky.cz: Pracujete raději podle sebe nebo máte ráda „zadání“?
Je to asi tak půl na půl. Někdy se až divím, jak mě zadání nebo úkoly dokážou namotivovat a nakopnout. Často se ocitnete v prostředí, které nemáte vyzkoušené, tedy stále se zdokonalujete a vzděláváte, a to mě baví. Proto si velmi užívám například práci pro film. Pro filmové prostředí tvořím sochy, které fungují v daném čase a v konkrétním prostoru, ve spolupráci s architektem Ondřejem Nekvasilem. Například to byly sochy z doby gotiky pro film Knight falls, nebo postavy Světlonošek do filmu Krypton z produkce HBO, kdy šlo o scifi architekturu, nebo sochu pro film Protector od Marka Najbrta, který mapoval dobu druhé světové války. Je to skvělá práce, která mi dává smysl. Moje volná tvorba je pro mě intimní zpovědí, i když často balancuji na hranici ironie a estetiky.
Lidovky.cz: Z jakého materiálu socháte nejčastěji?
Jsem modelovací tip. Tedy ze všeho, s čím se dá modelovat, hlína, plastelína, vosk.
Lidovky.cz: Kterou svou sochu máte nejraději? A kolik jich máte doma?
To je ale těžká otázka, sochy spočítat dokážu, ale nedokážu říct, kterou mám nejraději. Na každou se dívám s kritikou, jak bych to teď udělala jinak, je to těžké. Celý náš dům funguje jako depozit pro sochy, které momentálně nemají své místo, či nejsou někde na výstavě, z čehož má asi „největší radost“ můj manžel.
Lidovky.cz: Co ráda děláte ve volném čase, jestli tedy nějaký vůbec máte?
Volný čas je velmi vzácný, i když právě v tuto chvíli, si na jeho nedostatek nemohu stěžovat. Myslím, že jsem dlouho neprožila tak poklidné a krásné jaro. Pokud tedy nepracuji pro UFFO nebo v ateliéru, tak se naplno věnuji mému muži a společně si užíváme náš domov, pejsky a koně. Přestože doba koronavirová není jednoduchá a pro umění obecně to bude náročné, tak zůstávám optimistou.
Lidovky.cz: Když se dívám na sochu bílého jelena, vyzařuje z ní čistota a pravda. Jak dlouho jste na soše pracovala?
Sochu jelena jsem modelovala zhruba dva měsíce. Původně to bylo na poptávku sběratele ze Slovenska, který si přál mít bronzového jelena. Byla to výzva a krásná práce. Autorský model, který jsem si ponechala, jsem zpracovala v bílé barvě.
Lidovky.cz: Kolik času vám jedna socha zabere?
Záleží na velikosti a z jakého materiálu socha je. U každé práce je to trochu jiné, některé realizace vyžaduji dlouhou přípravu a studium podkladů, jako například v případě obnovy sousoší Tance smrti v Trutnově. Musela jsem si nastudovat dobové reálie a život sochaře Emila Schwatnera. Od prvního kroku až do finální podoby trvá realizace více jak rok. První etapa je tedy příprava, studium, následuje modelování, které si nejvíce užívám. Další čas pak zabere postprodukce, tedy formování a odlévání, kdy léta spolupracuji například s uměleckou slévárnou HVH v Horní Kalné nebo s firmou Dilbapro. Oproti tomu jsou realizace soch pro film náročnější, především v tom, že je na ně mnohem méně času. Člověk musí být v ateliéru v plném nasazení a využít každé chvíle, je to hodně adrenalinová záležitost. Je vyloučené udělat chybu, na opravu není čas. To je také zásadní rozdíl mezi prací na zakázku, kde nemůžete udělat chybu a vlastní tvorbou, kde je stále prostor na experiment nebo hledání.
Lidovky.cz: Když pracujete, přerušujete práci a vycházíte z ateliéru, nebo jste v něm, dokud nekončíte to, co právě chcete?
Do ateliéru chodím jako do kolbenky, ráno, snažím se, co nejdříve. Pauzu si dělám na oběd, kávu a ve čtyři si odpíchnu a jdu domů. Někdy to přetáhnu a někdy naopak to musím zabalit dříve, protože bych napáchala více škody než užitku. Dávám si limity, co za den musím zvládnout. To je ideální stav za normálního režimu. V momentě, kdy mě tlačí termíny, je všechno jinak a práci si pak beru i domů. Neumím vypínat hlavu, když cítím naléhavost řešit daný úkol, sochu, tak s tím i usínám.
Lidovky.cz: Paulina není příliš české jméno, kdo rozhodl o tom, že se tak budete jmenovat? Maminka, nebo tatínek?
Moje maminka pochází z polského Krzeszowa, kde byl můj dědeček hajný. Do Čech do Žacléře přichází v roce 1968 za prací, zde se potkala s mým tatínkem, který se ocitl v Žacléři ze stejného důvodu. Moje jméno pochází z polštiny a byla to volba mé maminky.
