Pařížský týden módy začal ve druhé půlce ledna, jen dva dny před naším rozhovorem: nejprve byly představeny pánské kolekce, následuje haute couture. Tradiční domy od Dioru přes Cartier, Boucheron či Gucci až po Louis Vui??on představily také své kolekce vysokého šperkařství. Některé z nejobdivuhodnějších kusů přesto zůstanou skryté pod rouškou exkluzivity, dílo Emmanuela Tarpina nevyjímaje.
Jako vždy touto dobou francouzská metropole vře. Tedy tak, jak jen může vřít, když se rtuť teploměru nevyškrábe nad nulu. Je jedno z těch lednových rán, jež vám připomenou, že zima se ještě loučit nehodlá. Emmanuelova střešní zahrada v sedmém obvodu – na jedné z nejprestižnějších adres Francie, s výhledem na Eiffelovu věž a jen co by kamenem dohodil od Invalidovny – se v džungli promění až za několik měsíců, ale jeho dílo nepodléhá času: upolín coby prsten z bronzu, zlata, safírů a diamantů neopadá a pšenici můžete v podobě brože ze zlata a diamantů sklízet klidně celoročně.
Emmanuel Tarpin je vzácný úkaz. Vůbec první náušnice, které v rámci svého ateliéru vytvořil (inspirované listy pelargonie a ve jménu lehkosti zhotovené z hliníku doplněného zlatem a diamanty), se během aukce v newyorské aukční síni Christie’s vydražily za 25 tisíc dolarů. Bylo mu pětadvacet let.
Narodil se roku 1992 v alpském městečku Annency. Řemeslo studoval na ženevské Haute école d’art et de design, načež strávil tři roky v dílně šperkařského domu Van Cleef & Arpels. Hned poté si založil ateliér vlastní. V roce 2019 byl přizván ke spolupráci s klenotnickou značkou De Grisogono a magazín Town & Country mu udělil šperkařskou cenu v kategorii Breakthrough Designer of the Year (Průlomový designér roku).
Jak z přírody čerpá, tak jí navrací. Loni v září například představil brož ve tvaru medúzy – s tělem z ručně broušeného křišťálu, titanovými chapadly a rameny osázenými diamanty. A to s tím, že výtěžek z prodeje půjde na účet Coral Gardeners, organizace usilující o zachování a obnovu korálových útesů ve Francouzské Polynésii. Brzy by měl na podporu Coral Gardeners představit šperk další. Jeho poslední spoluprací je ta s hodinářskou laboratoří MB&F – o té se více dozvíte v boxu na následující straně.
Když s Emmanuelem mluvíte, jednoduše víte, že máte tu čest s něčím novým. Nebo možná ne novým, ale rozhodně osvěžujícím. K tvorbě šperků přistupuje jako k umění. Každému kusu věnuje tolik času, kolik sám uzná za vhodné. A každý kus je unikátní.
Lidovky.cz: Co vás vlastně lákalo nejen na navrhování, ale i samotném vytváření šperků?
Vyrůstal jsem obklopený uměním, přitahovalo mě, socha především, sám jsem se jí věnoval třináct let. Vždycky se mi líbilo něco vytvářet rukama, dotýkat se materiálu. Stejně tak jsem měl odjakživa velkou vášeň pro drahokamy, má sbírka surových drahokamů je ohromná. Výroba šperků je pro mě takovým mostem mezi těmito dvěma velkými láskami.
Lidovky.cz: Další z velkých lásek je nepochybně příroda, která je ve vašich špercích často přítomná. Souvisí to s dětstvím v Savojských Alpách?
Vždy jsem byl obklopený přírodou. Dodnes se v ní cítím nejlépe. Miluju chodit na túry a potápět se, sledovat zvířata nebo západ slunce. Udělat si čas na to, abych ji mohl pozorovat, mi přijde důležité. Jak říkáte – je mým primárním zdrojem inspirace. Ale stejně tak se inspiruju třeba současným uměním. Nerad bych ustrnul v jednom tématu. Když začínám pracovat na nových špercích, potřebuju cítit svobodu volby.
Lidovky.cz: Nakolik je pro vás při práci důležitý humor?
Myslím, že šperkařina, obzvlášť ta vysoká, má tendenci být velice formální, velice vážná. Stačí se podívat na všechny ty velké značky z Place Vendôme (pařížské náměstí zlatníků, kde se sdružují nejstarší francouzské šperkařské domy). Všechno to jsou krásné šperky, ale na vysoké šperkařině bývá něco trochu snobského. Já mám za to, že můžeme pracovat se vzácnými materiály a mít dokonale zvládnuté řemeslo a zároveň usilovat o něco lehčího, vtipnějšího.
Proto jsem nedávno vytvořil náušnice inspirované sedmikráskami. Ty nejsou ani zdaleka vnímány jako šik květina, nejsou to lilie nebo orchideje, jsou zkrátka velice prosté. Sedmikrásku vidíš, ale dál se na ni nedíváš. Pro mě je to ale třeba taky květina, která se pojí s dětstvím, kdy jsme si z ní vili věnečky. Chtěl jsem vytvořit jednoduchý šperk, který by ji zachytil v celé její kráse. Z podobného důvodu jsem vytvořil i manžetové knoflíčky, co kopírují klepeta ráčka poustevníčka. Odpovídají jim i velikostí, takže jsou opravdu malinké. Chci vytvářet šperky, které budou ženy i muži rádi nosit. Takové šperky mě baví tvořit – a to je základ.
Lidovky.cz: Stál byste o to, pracovat jednou pro slavnou šperkařskou značku?
Rozhodně dávám přednost práci ve vlastním ateliéru. Ne že bych si velkých značek nevážil, kdysi mi ostatně vnukly myšlenku, že bych sám mohl šperky vytvářet, mají archivy plné úžasných kousků, ale dnes jsem jejich tvorbou trochu zklamaný. Je to pořád to samé a cítím, jak se ze šperků stává čím dál tím větší byznys. To je pochopitelně normální, je potřeba i vydělávat, ale jako by se tím vytrácel umělecký aspekt řemesla. Myslím to vážně, když říkám, že šperky vnímám jako umění, jako prostředek vyjádření.
Lidovky.cz: Vzpomínáte si ještě na úplně první šperk, který jste vytvořil?
První, který nesl mé jméno, byly náušnice inspirované listy pelargonie. Předtím jsem pracoval spíš na maketách. Když jsem byl v dílně Van Cleef & Arpels (luxusní šperkařská společnost založená v roce 1896), využíval jsem obědových pauz k tomu, abych si na nich zkoušel vlastní nápady, ale mým prvním skutečným šperkem byly tyhle náušnice.
Lidovky.cz: Jaký to byl pocit, když vám bylo pětadvacet let a hned vaše první práce se vydražila v Christie’s za 25 tisíc dolarů?
Upřímně? Děsivý! (směje se) Do té doby jsem byl jen v dílně a pracoval na špercích, ale nenavrhoval jsem, nesetkával jsem se s klienty, neměl jsem žádnou zkušenost s tiskem… Nikdo mě neznal. A najednou byla má práce v Christie’s vedle velkých jmen, jako jsou Van Cleef & Arpels, Cartier nebo Bvlgari. Myslel jsem si, že si ty náušnice nikdo nekoupí. Přece jen se bavíme o trhu, kde lidé rádi nakupují především zvučná jména.
Tím pádem to bylo ohromné překvapení, byl jsem velice šťastný a vzrušený – a také vyděšený z toho, co bude dál. Ale mám to tak vlastně rád, miluju riskovat. Vůbec nejhorší by pro mě bylo, kdybych se nudil. Pořád se potřebuju vyvíjet, zkoušet nové věci. Když se něco nepovede, tak se to nepovede, ale aspoň to musím zkusit.
Lidovky.cz: Bylo těžké dostat se hned po škole k Van Cleef & Arpels?
Ani ne, protože jsem byl v dílně, do kreativního studia je prakticky nemožné se dostat, tam vás nepozvou ani na pohovor. Tam velké značky dveře jen tak neotevřou. Jak jsem říkal, připadá mi to trochu snobské a nemám takové prostředí příliš rád. Pracovat v dílně pro mě bylo beztak podstatnější, protože jsme se ve škole zaměřovali hlavně na design a mě zajímalo, jak svou myšlenku převést v realitu. Chtěl jsem si osvojit různé techniky a řemeslo, to mi připadalo opravdu zásadní. Proto jsem se do Van Cleef & Arpels přihlásil na stáž ještě během studií v Ženevě. V dílně dovedli mou práci ocenit a nabídli mi, jestli bych pro ně nechtěl po škole pracovat.
Lidovky.cz: Jaká tam byla vaše hlavní zodpovědnost?
Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do oddělení vysoké šperkařiny, kde jsem mohl pracovat na velmi skulpturálních špercích a s těmi největšími kameny, upevňoval jsem je, ale třeba i vytvářel makety. Tohle pro mě byla vlastně ta nejlepší škola.
Lidovky.cz: Letos oslavíte páté narozeniny svého ateliéru. Co pro vás zatím bylo největší výzvou?
Nemám žádný byznys plán ani marketingový tým, učím se vše za chodu, krok za krokem. Svým způsobem je tak asi výzvou každý nový šperk – právě protože rád experimentuju a zkouším nové techniky a materiály. Já vím, zní to hodně naivně, ale opravdu to tak je. Já svou tvorbu jako výzvu vůbec nevnímám, je to spontánní proces.
Lidovky.cz: Každý váš šperk je unikátní. Ročně jich vyrobíte jen okolo třiceti. Je to váš způsob, jak bojovat proti tomu, že se ze špekařiny čím dál víc stává byznys?
Nevím, jestli bych použil slovo „bojovat“. Souvisí to s tím, že vnímám šperk jako umělecké vyjádření. Obecně vzato nejsem příliš stydlivý, jsem velmi svobodomyslný, je snadné se se mnou bavit, rád se zasměju, ale když přijde na šperky, jsem o dost ostýchavější. Jsou pro mě citlivým tématem, něčím velice intimním. I proto chci, aby moji klienti věděli, že jsou jedinými, kdo daný šperk nosí. Nabalí na něj pak své vlastní, nepřenositelné vzpomínky a pocity, ten šperk bude jen jejich. A já pak pro někoho jiného zase vytvořím něco úplně nového. Každý z nás je jiný a podle mě si zasloužíme něco specifického, co bude jen naše.
Lidovky.cz: Jaké šperky máte právě teď na sobě?
No, vlastně jen tenhle jednoduchý řetízek a snubní prsten. Jinak prsteny moc nenosím. Když jsem uvažoval nad snubním, chtěl jsem, aby byl něčím velice osobním. Udělal jsem ho tak prostý, jak to jen šlo. Mou myšlenkou bylo, že to nejcennější není vždy nutné sdílet s ostatními, a proto je osázený diamanty jen z vnitřní strany. Když ho mám nasazený, diamanty nevidíte, zvenku vypadá jako obyčejný zlatý kroužek.
Lidovky.cz: To je geniální!
Díky, je jako tajemství… Všichni ho vidí, ale ta nejcennější část zůstává skrytá.
Lidovky.cz: Je to stres, navrhovat vlastní prsten?
Ne, já při navrhování stres necítím nikdy. Pokaždé se při tom ze mě stane zase malé dítě. Je to pro mě vždycky ta nejmírumilovnější část dne.
Lidovky.cz: Jak u vás probíhá kreativní proces?
Záleží, ale většinou vše začíná tím, že mě něco inspiruje, ať už na umělecké výstavě, nebo při procházce v lese, proto s sebou pořád nosím papír a tužku – abych si mohl udělat třeba jen rychlý náčrt. Pak pracuju na 3D maketě, to je ta jakoby sochařská část práce. Je moc důležité mít představu, jak bude výsledný šperk vypadat. V dílně se pak radíme nad materiály a kameny, ty vždy vybírám sám, a zkoušíme patinu, různé barevné kombinace a textury.
Texturou můžete dodat šperku na lehkosti i objemu. Když se například podíváte na orchidej, co jsem vytvořil, uvidíte keramiku, zlato a velký rubelit. Bílá keramika dopřává drahokamu spoustu světla, zároveň je matná, takže dodává celkovému šperku na přirozenosti. Kdyby byla lesklá, šperk by vypadal lacině, vlastně by byl docela příšerný… Mezi září drahokamů a matným povrchem keramiky musí být kontrast, vytváří to harmonii.
Lidovky.cz: Stejně jako harmonie je pro vaše šperky příznačná určitá lehkost, a to teď myslím doslova. Jakou roli hraje u vysoké šperkařiny komfort?
Zásadní! Jak jste si asi všiml, moje šperky jsou většinou malé, ale občas rád vyrobím i něco objemného – a pak je komfort obzvlášť důležitý. Takové šperky se nosí hlavně na velké večerní události, ale podle mě by měly fungovat i během dne, třeba k bílému triku a modrým džínům. Chci, aby se mé šperky nosily snadno – a těžko si je na sobě někdo užije, když nebudou pohodlné. Dělával jsem na špercích, které byly opravdu úžasné, a to jak po řemeslné stránce, tak z hlediska vybraných drahokamů, ale byly velice těžké. Obzvlášť pokud byly navíc ze zlata. Věděl jsem, že si je pak zákaznice během večeře budou chtít sundat, protože budou těžké a mít je na sobě celý večer jednoduše nebude příjemné. A to poslední, co bych chtěl, je ubližovat svým klientkám!
Lidovky.cz: Některé z nich jsou velice slavné, třeba Rihanna, Mandy Moore, Sarah Paulson... Co považujete za největší formu uznání?
Osobně neusiluju o to, aby mé šperky nosili slavní lidé. Nejlepší je cítit, jak šperky v klientech budí emoce. Předání nového šperku může být velice emotivní záležitost! Někdo při prvním pohledu na šperk i pláče, třeba proto, že v něm oživí starou vzpomínku. Občas z toho mám husí kůži. Řekl bych, že to je mi vůbec největší odměnou.
Lidovky.cz: Máte v rámci své profese nějaký sen?
(dlouze se zamýšlí) Pokračovat jako dosud. Opravdu. Jsem moc vděčný, že se mohu vyjadřovat formou šperků, které si pak lidé užívají nosit, a že mám takovou svobodu, tedy že mohu v podstatě vytvářet, co chci a jak chci. Vnímám to jako velké štěstí!
