Psali jsme o nich v této rubrice už mnohokrát. A není vůbec divu: oba poznamenali vývoj české moderní architektury jako málokdo jiný. Spojovalo je mnoho společných témat: vyzkoušeli si nejrůznější architektonické styly, věnovali se nejen architekuře, urbanismu a rekonstrukcím, ale také designu nábytku a dalších předmětů, působili pedagogicky, dokonce oba vedli spolek Mánes… Pojďme si tedy alespoň stručně jejich osudy a tvorbu porovnat.
Otakar Novotný se narodil 11. ledna 1880 v Benešově, Josef Gočár o dva měsíce a dva dny později – 13. března – téhož roku v Semíně u Přelouče. Oba už od dětství projevovali výtvarné nadání, a tak se po odborném studiu a nezbytné praxi zapsali na speciálku zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. A postupem času oba později svému profesorovi pomáhali ve vedení mladších kolegů.
Učebnice stylů nového století
Po škole si každý z nich zřídil vlastní praxi a svou kariéru odstartovali secesí – Gočárovou první prací byly tzv. sgrafitové domy v Hradci Králové, Novotný se uvedl rodinným domkem dr. Lederera v Jindřichově Hradci. Skutečné renomé ale oba získali až kolem roku 1910 za své modernistické návrhy, které byly ovlivněny britským hnutím Arts and Crafts, holandskou architekturou režného zdiva, vídeňskou modernou a samozřejmě i vrcholnou tvorbou jejich velkého učitele Kotěry. Novotný v tomto období projektoval Štencův dům v centru Prahy nebo sokolovnu a dům lékaře v Holicích, Gočár kontroval obchodním domem fy Wenke v Jaroměři se skleněným průčelím nebo poněkud provokativním návrhem dostavby Staroměstské radnice v podobě jakési babylonské věže.
  |
Oba někdejší spolužáci si pak vyzkoušeli také kubistické dobrodružství, k němuž položil základy jejich mladší kolega Pavel Janák. Gočár navrhl mimo jiné slavný dům U Černé Matky Boží v Praze nebo lázeňský pavilon v Bohdanči, Novotný zase kubistickou instalaci Skupiny umělců výtvarných v Kolíně nad Rýnem v roce 1914 či blok učitelských domů v pražské asanaci krátce po první světové válce.
Následovala epizoda s tzv. národním stylem: Gočár postavil Legiobanku na pražském Poříčí a Novotný třeba Čerychovu vilu v České Skalici (Václav Havel v ní o mnoho let později, v roce 2011, natočil své Odcházení). Revival holandského racionalismu režného zdiva si pak oba architekti vyzkoušeli na královéhradeckých školách (Gočár), resp. Sehnoutkově domě v Černožicích nad Labem (Novotný). A konečně funkcionalismus: Gočárovy vily na pražské Babě a kostel sv. Václava v Praze-Vršovicích versus Novotného dům s ateliérem Václava Špály na pražské Ořechovce či budova spolku Mánes na vltavském nábřeží…
Nesmazatelná stopa
I v tomto případě se jedná o špičkové příklady moderní architektury. Oba přátelé také uspěli jako autoři pavilonů československé republiky na výstavách v zahraničí: Gočár projektoval náš stánek na veletrhu v Lyonu (1920) a především úspěšný pavilon na světové výstavě dekorativních umění v Paříži 1925, Novotný pak dodnes existující a využívanou budovu pro bienále v Benátkách z téhož roku.
Oba přátelé také učili: Gočár na Akademii výtvarných umění, Novotný na Umprum. Vedli rovněž proslulý Spolek výtvarných umělců Mánes a oba pro něj postavili pavilon – Gočár ten dočasný ve Vodičkově ulici, Novotný pak definitivní na Masarykově nábřeží. A konečně oba získali francouzský Řád čestné legie.
A v čem byli oba architekti jiní? Něco by se našlo: Gočár například nerad psal, nezůstal po něm žádný text věnovaný architektuře. Jen jednou vzal pero do ruky, to když zemřel prezident Masaryk, jehož vždy obdivoval. Napsal pak za Mánes dojemný text na rozloučenou. Naproti tomu Novotný psal často, byl také autorem několika knížek, z nichž ta nejvýše ceněná Jan Kotěra a jeho doba (1958) přibližuje nejen život a práce oblíbeného učitele, ale i tvorbu jeho žáků z Umprum i AVU a také čtivou formou popisuje tu úžasnou éru, kdy moderní architektura v českých zemích na počátku století i v meziválečném Československu patřila k evropské špičce.
Oba architekti se narodili ve stejném roce, ale datum jejich úmrtí se liší. Josef Gočár v průběhu druhé světové války těžce onemocněl. Dožil se sice jejího konce, ale zemřel hned krátce po něm. Jako bytostného demokrata by ho ale asi další vývoj v rodné zemi nepotěšil. Otakar Novotný odešel do důchodu na prahu čtyřicátých let, po válce se mimo jiné věnoval psaní svých memoárů, ale zúčastnil se i několika soutěží. Nakonec zemřel v roce 1959. Bez jejich staveb je vývoj moderní české architektury nemyslitelný, zanechali za sebou skutečně nesmazatelnou stopu.
