Únor 1948 znamenal také zásadní mezník v československé architektuře. Skončila velkolepá éra funkcionalismu a jediným povoleným stylem se stal tzv. socialistický realismus neboli sorela. Architekti navíc ztratili tvůrčí svobodu – museli povinně pracovat v projektových ústavech. To vedlo k nové emigrační vlně, k níž se připojili ti, kteří v tomto systému odmítli žít a pracovat. Patřili k nim i někteří příslušníci meziválečné avantgardy, například Jaromír Krejcar.
Krejcar se narodil v roce 1895 v rakouském Hundesheimu. Pocházel z chudých poměrů. V Praze vystudoval průmyslovku a roku 1917 se stal posluchačem Jana Kotěry na Akademii výtvarných umění. Patřil ke Kotěrovým nejnadanějším žákům a respekt si získal projekty věžových domů, což nebylo tehdy téma u nás příliš obvyklé.
Poválečný stylový zmatek, kdy vedle sebe probíhal kubismus, styl národního dekorativismu, ale nejmladší generace již sledovala dění v centrech západoevropské avantgardy i ruský konstruktivismus, charakterizuje i raná Krejcarova díla, například pomník legionářů v Ústí nad Orlicí z roku 1923 se soklem v mašinistickém stylu (spolupráce Josef Mařatka). Další návrhy mladého projektanta jdou však už jasně ve šlépějích švýcarského novátora Le Corbusiera, německého Bauhausu i ruských konstruktivistů.
Sblížení s Teigem
V té době se Krejcar sbližuje s teoretikem a zakladatelem spolku Devětsil Karlem Teigem, s nímž se podílí na vydávání sborníků představujících avantgardní stavby i moderní techniku, ale také básně, fotografie nebo výtvarná díla. Vzhledem k jeho mimořádnému talentu mu Teige poskytuje značný prostor a ve své edici vydává také jeho monografii.
Vliv Bauhausu je patrný na raných funkcionalistických realizacích Jaromíra Krejcara z let 1926–1930. Je to palác Olympic ve Spálené ulici, jehož perspektivní kresba s reklamou na básnickou sbírku jeho přítele z Devětsilu Jaroslava Seiferta Na vlnách TSF pak zdobila nejednu evropskou publikaci věnovanou funkcionalismu. Nemenší ohlas vzbudil Krejcarův návrh na sanatorium Machnáč v Trenčianských Teplicích, palác Jednoty soukromých úředníků ve Francouzské ulici v Praze na Vinohradech či návrh vily spisovatele Vladislava Vančury na Zbraslavi (pozměněný v realizaci). Příkladem moderního bydlení je i vila Richarda Gibiána v Praze-Bubenči.
V tomto plodném období je mladý projektant stále ve víru událostí. Píše, propaguje československou architekturu v zahraničí, patří ještě stále ke klíčovým představitelům levicové avantgardy. Jeho druhou ženou se stává známá novinářka Milena Jesenská. Krejcar je proslulým bonvivánem, vyprávějí se četné historky o jeho velkorysých večírcích.
Po roce 1930 však přichází změna. Ekonomická krize limituje další zakázky. Rodinné problémy i četné dluhy nakonec odvádějí Krejcara do Moskvy, kde působí v letech 1934–1935. Sověti sice své externisty ze západní Evropy platí valutami, ale poměry jsou tísnivé, navíc Stalin propaguje dekorativní architekturu, která nemá s předchozí slavnou konstruktivistickou érou nic společného.
Zážitky si nechával pro sebe
O Krejcarově pobytu v SSSR toho moc nevíme, údajně pracoval u architekta Mojseje Ginzburga na několika projektech. Po rozvodu s Jesenskou se oženil s ruskou Židovkou Rivou a pak se vrátil zpět. Zážitky ze Stalinovy říše si raději nechával pro sebe. O tom, že nebyly právě příjemné, svědčí i fakt, že po návratu konvertoval ke katolické církvi a přerušil styky s Levou frontou i Teigem.
Naštěstí se však ještě dostal k jedné velké zakázce, možná nejvýznamnější ve svém životě, byť se týkala jen stavby dočasné. Vyhrál totiž soutěž na československý pavilon na světové výstavě v Paříži 1937. Se spolupracovníky Zdeňkem Kejřem, Ladislavem Sutnarem a Bohumilem Soumarem i geniálním konstruktérem Jaroslavem Polívkou vytvořil na břehu Seiny nadčasovou ocelovou konstrukci se skleněným pláštěm a vyhlídkovou terasou, která bývá dnes řazena mezi předchůdce hi-tech stylu.
Po válce se Krejcar zúčastnil bez většího úspěchu několika soutěží, vypracoval projekt kibucu pro Izrael a díky pozvání Jiřího Krohy začal také přednášet na brněnské technice. Zde byl v roce své emigrace jmenován profesorem. Po komunistickém puči odešel se svou ženou Rivou nejprve do Paříže, kde se setkal s přáteli Josefem Šímou, Ferdinandem Peroutkou nebo Bohuslavem Broukem. Pak pokračoval do Londýna, kde přednášel na slavné škole Architecture Association. Čas na další práci mu však dopřán nebyl. Jeden z nejnadanějších českých architektů zemřel v roce 1949 (některé prameny uvádějí rok 1950).
