Nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice v katastru pražského Nového Města tvoří trojice pozdně secesních palácových domů, kterým se říká Šupichovy. Krom názvu po jejich majiteli je spojuje i fakt, že jimi prochází známá pasáž Rokoko. Jde o výraznou architekturu, nepřehlédnutelná je zejména válcová nástavba na nároží, která svým tvarem – jak kdysi výstižně poukázal teoretik Rostislav Švácha – připomíná obří valivé ložisko.
Pozoruhodná je i sochařská výzdoba: konzoly ve tvaru Merkurových hlav, dvojice konzol tvořených lvy, maskarony a další prvky. Velkoryse navržená pasáž Rokoko pak patří k nejkrásnějším v Praze. Řada lidí se mylně domnívá, že se jednáo Lucernu – snad je klame ta nárožní nástavba. Havlovský palác je ovšem trochu dál ve Štěpánské ulici, ale se Šupichovými domy je propojen systémem pasáží, který tak vytváří svého druhu město ve městě.
Přiznávám, že mám k těmto stavbám blízký vztah – jednu dobu jsem jako student bydlel poblíž a pasáže si zamiloval, navíc mne fascinovala ta zvláštní a podmanivá architektura s řadou nápaditých detailů.
Inspirován Vídní
Významný pražský advokát Josef Šupich (1872–1948), majitel domů, které si tímto textem připomínáme, pocházel z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Po přestěhování se do české metropole zatoužil po víceúčelovém monumentálním paláci, který by mohl sloužit pro nejrůznější účely, a nabízel by proto k dispozici prostory bankovní, obchodní, kavárenské a restaurační, divadelní, kancelářské i bytové.
Obnovený světlík v pasáži Rokoko.
Inspirací byly Šupichovi zejména obdobně koncipované vídeňské stavby v oblasti ulic Graben, Kärntnerstrasse a Kohlmarkt. Architektonickým vzorem pak byl především vídeňský Zacherlův palác od slovinského architekta Jožeho Plečnika z let 1903–1905 v ulici Brandstätte, který byl tehdy označován za nejmodernější stavbu tohoto typu v Evropě.
Společným znakem je mohutná římsa, podpíraná u vídeňské stavby atlanty sochaře Franze Metznera (tento rodák ze západočeských Všerub v Praze ve stejné době ozdobil palác Vídeňské bankovní jednoty v ulici Na Příkopě od architektů Josefa Zascheho a Alexe Neumanna), a také charakteristická válcová nástavba na nároží.
Projekt a stavbu Šupichových domů v Praze svěřil majitel v roce 1911 tehdy nejvýznamnější stavební firmě metropole, vlastněné Matějem Blechou.
Jejím šéfprojektantem byl v té době architekt Emil Králíček (1877–1930), který na počátku století pracoval u jednoho ze zakladatelů vídeňské secese opavského rodáka Josepha Marii Olbricha na stavbě umělecké kolonie v hesenském Darmstadtu. Králíček mimochodem rovněž pocházel z Německého Brodu, takže se s Šupichovou rodinou zřejmě dobře znal.
V centru Prahy vytvořila dvojice Králíček–Blecha v té době více významných budov: přímo na Václavském náměstí například hotel Zlatá husa nebo dům Adamovy lékárny (včetně známé kubistické lucerny v zákoutí za její druhou fasádou do Jungmannova náměstí) či secesně-kubistický dům Diamant ve Spálené ulici. Na dekoraci všech těchto staveb se pak podílela trojice absolventů pražské Uměleckoprůmyslové školy, jejichž tehdejší tvorbu poznamenal neskrývaný obdiv k Metznerovi. Byli to sochaři Antonín Waigant, Karel Pavlík a Antonín Odehnal.
Další překvapení se skrývá na nádvoří za trojicí domů. Dvorní průčelí, jakož i fasády dvorního křídla jsou totiž pojednány ve stylu střízlivé a elegantní architektonické moderny, jak ji v té době propagoval zejména Jan Kotěra a jeho žáci. Střídají se tu plochy režného zdiva s omítkami, jež nesou geometrický dekor. Tady bývala i kdysi proslulá kavárna. A i zde najdeme výtvarná díla – obraz madony na stěně, dnes již nefunkční kašnu v nice nebo dvojici stylizovaných keramických lvíčků na toskánských sloupech.
Obnovený světlík v pasáži Rokoko.
Tajemství pasáží
Pasáž, která prochází z Václavského náměstí dovnitř bloku, aby se tam napojila na systém průchodů sousední Lucerny, je rovněž velmi zajímavá, zejména poté, co byla současným majitelem Milanem Milnerem, jenž je potomkem Josefa Šupicha, rekonstruována do původní podoby. Byl objeven i původní světlík, který byl v totalitní éře zabedněn, opravy se dočkaly také zlacené maskarony nebo efektní lampy, mříže, kování, teracové podlahy.
Další cenné uměleckoprůmyslové prvky se pak skrývají v prostorách podzemního divadelního sálu nebo na schodištích – to jsou například ozdobná zábradlí, mosazná svítidla nebo mozaiková okna. Skrytým pokladem je rovněž spirální schodiště vedoucí do nárožní nástavby. Rohový dům dnes patří bance, ale i ten byl pečlivě opraven, před několika lety byl například restaurátory zbaven nepropustného nátěru fasády, který způsoboval degradaci původního zdiva a omítek. Uvnitř střešního tamburu, v němž byla obnovena později zaslepená okna, se dnes nachází jednací místnost s impozantní vyhlídkou na Václavské náměstí a jeho okolí.
